Založit webové stránky nebo eShop
 

Z D R A V Í  a  R A D O S T

NAŠE DĚTI

 

  1. JAK POMOCI DĚTEM PROTI MASOVÉ NEVĚDOMOSTI - Eckhart Tolle
  2. NEVÝCHOVA TV-Tipy, triky, příběhy a rozhovory, kurzy pro rodiče, prarodiče, učitele, vedoucí kroužků o nevýchvě dětí
  3. Devět myšlenek Naomi Aldort o výchově dětí
  4. O výchově dětí z knihy  "Hovory s Bohem II."
  5. Věty rodičů, které dítě bolí víc než pár facek
  6. Dítě je lenoch? Poradíme vám fígle, které ho donutí hýbat se!
  7. Křišťálové děti
  8. Rodičům -DŮLEŽITÉ
  9. Jak vychovat šťastnou a spokojenou dceru
  10. Jak vybrat vhodnou knihu pro pravidelné předčítání
  11. Proč děti nerady uklízejí své pokoje
  12. Otec uspí dítě jednouduchou metodou za pouhých 40 sekund
  13. Jak malému ditěti vysvětlit, že má v srdci světlo
  14. Jak připomenout malému dítěti, že má v srdci světlo a lásko - montessori školení
  15. Koupající se mimnko - meditační video
  16. 17. Kde se berou hysterické děti

 

 

 

 

1.JAK POMOCI DĚTEM PROTI MASOVÉ NEVĚDOMOSTI - Eckhart Tolle

Otázka:
Dobrý den. Chtěla bych vědět, jestli můžeme nějak pomoci dětem, nebo komukoli, koho milujeme, překonat ono období nevědomosti, kterým jsme myslím prošli všichni zde přítomní, nebo je nutné, aby jím prošli sami? Někdy cítim bezmocnost, když se moje děti trápí, a velmi snadno se nechám vtáhnout do toho trápení. Chtěla bych být schopna jim pomoci, aby rychleji překonaly nevědomost, pokud to vůbec jde. Mojí dceři je sedm a synovi čtyři.


Eckhart Tolle: 

Především musím říci, že mají velké štěstí, že mají vědomou matku, vás. A jejich otec je vědomý?


Ne tak vědomý. Ale dost vědomý na to, že mi pomáhá, právě je s dětmi, abych mohla být tady, a to už je něco.


V dnešní době je více dětí, nevím jaké procento, které možná nebudou muset projít obdobím hluboké nevědomosti, kterým jsme museli projít my. Alespoň já určitě. A také se dnes rodí více dětí rodičům, kteří jsou v procesu probuzení, takže jsou to relativně vědomí rodiče. V mé generaci si nevzpomínám na žádné vědomé rodiče. Možná nějací byli, ale nesmírně vzácně. Pořád jsou ještě vzácní, ale už ne tak jako dřív. Moji rodiče byli hodní, miloval jsem je, ale byli hluboce nevědomí. A to byl normální stav.


 
Otázka tedy je, jak dětem pomoci, aby zůstaly relativně vědomé, aby se nenechaly vtáhnout do masové nevědomosti, která stále ovládá masovou kulturu. Také technologie podporují u dětí nevědomost a závislostní chování na věcech.


Nejúčinnějším učením není říkat dětem, co mají dělat, ale stav vědomí doma.
 
To je úplný základ toho, jak učit děti, a nemá ani nic společného s učením. Je to základ pro předávání vědomí. Znamená to vlastně ani nechtít jim předávat vědomí, ale udržovat prostor přítomnosti, když s nimi doma jednáte. A také co nejvíce udržovat přítomnost, když jednáte se svým manželem. Je tady ten vztah, že je nakazíme buď přítomností, nebo emocionálním tělem (Pozn. překl. To je soubor emocí a psychických poranění, které si člověk nese v sobě, a který se aktivuje nějakou situací, takže člověk zareaguje prudkou emoci, během níž trpí). Takže hlavní věc, ještě předtím, než pomyslíme, že začneme něco dělat, je vědomé bytí v přítomnosti. Protože děti pozorují, jak se chováte, a přejímají to. Samozřejmě, je tady také masová kultura, děti tráví hodně času ve škole.


Občas mohou nastat věci, na které jim můžete ukázat, tak, aby zůstaly v kontaktu s bezprostřední zkušeností, například se smyslovou zkušeností. Nedovolte, aby ztratily kontakt s přírodou. Mnohé děti jsou dnes tak zabrány do technologických her, že vůbec nezakusí přírodu. Ta je pro ně nečím úplně cizím. A to je velmi škodlivá věc. Je to velká deprivace, být zbaven bezprostřední zkušenosti s přírodním světem, který vás uvádí do kontaktu s hlubší úrovní vašeho vlastního bytí. I domácí zvířata jsou velkou pomocí. Doufám, že máte doma nějaké zvíře.


Ano, máme psa.
 
Takže to je jeden způsob. Když jsou děti v kontaktu se psem, je to bezkonceptuální vztah, dotýkají se psa, starají se o něj. 
Také berte děti často do přírody, bez těch jejich hračiček, které obvykle mají. Po celé hodiny ťukají do tlačítek. Dříve bývalo více televize, ale dnes je možná více těchto her, a ve zbylém čase je to televize, což je stav polokomatózní hypnózy. To může být těžké, protože všichni ostatní ty věci mají. Neříkám, že je máte úplně odstranit, ale odrazujte je od toho, aby trávily 100% času s těmito věcmi. Vezměte je do přírody, bez hračiček, a podporujte je v přímém smyslovém vnímání. Aby se dotýkaly, cítily, dívaly se na věci. Nepleťte si konceptuální nálepkování s opravdovým poznáním skkrze vlastní zkušenost. Vašemu mladšímu jsou čtyři roky. V tom věku už děti vědí, jak se věci jmenují. Když se učí jazyku, nedělejte rovnítko mezi pojmem a realitou. Když je učíte, co to je, podněcujte je, aby se dotýkaly, aby se dívaly, aby cítily, místo abyste pouze řekla: Tohle se jmenuje tak a tak. Jakmile věc dostane nálepku, přestanou ji zažívat, spokojí se s mentální nálepkou.


Ony samy taky nálepkují. Mnohem více moje dcera, protože syn je ještě malý. Přijde domů a řekne: Já to nikdy nedokážu. Jsem hloupá.


Ano, to je příležitost ukázat, aby se děti neztotožňovaly s myšlenkou, říci jim, že je to jenom myšlenka, a že nemají věřit každé myšlence, která přijde. Aby si uvědomily, že nejsou ta myšlenka, ale jsou prostorem mezi myšlenkami, a aby pozorovaly své myšlenky. Když nějaká myšlenka přijde, je to jenom myšlenka, není to realita, není to pravda.


 
Emocionální tělo - mají ho? Ano, jako většina lidí. Ať se neztotožňují s emocionálním tělem, ukažte jim, že je to emocionální tělo. Nenazývejte to pro děti tak, dejte tomu nějaké jméno. Protože občas je to ovládne. Potom jim řekněte: Co to bylo, co tě ovládlo? Jak bys to nazval? Tak se rozvíjí uvědomování - tady to je emoce a tady to je bdělost. Podněcujte je, aby se uměly dívat na tuto věc, na tu emoci, která je čas od času ovládne, protože je spojena s určitými vzorci myšlení. A po té události - ne během ní - se jich zeptejte: Co to bylo, co tě ovládlo, že jsi začal včera tak křičet? Pak se zeptejte, jaký to byl pocit, vymyslete si něco, abyste z toho udělali něco, na co si mohu dát pozor. A pak počkejte, až to přijde příště, a zase se zeptejte, jaký to je pocit. Když to máte vy, počkejte, až se probudíte ze svého emocionálního těla, a řekněte, vidíš, mně se stala stejná věc.


 
Klíčovou věcí je ukázat možnost, že můžeme být vědomí, a nemusíme se stále ztotožňovat s tím, co vzniká v naší mysli. Když jsem byl loni v říjnu a listopadu ve Vancouveru na události s dalajlámou, někdo se zeptal na výchovu. A já jsem navrhl zavést do učebních osnov nový předmět, který je důležitější pro život než mnohé další předměty, a přesahoval by do všech dalších předmětů, a tím předmětem je Uvědomování. Kdybychom z Uvědomování udělali nejdůležitější předmět ze školních osnov, naučili bychom děti, aby si byly vědomy svých myšlenek při když vznikají, svých emocí, když vznikají, aby si byly více vědomy smyslových vjemů, aby si byly vědomy vašich pocitů a pocitů jiných lidí. Možná bychom mohli mít hry na podporu uvědomování, mít takové hry na Internetu, jak jsme o tom už mluvili. Já nepracuji s dětmi, jiní lidé jsou kvalifikovanější pro tyto věci.


Takže Uvědomování je klíčové, ale nemusíte to tak ani nazývat, jenom to praktikujte. Protože pokud děti umějí zůstat vědomými, v jejich životě bude vše snadnější. Když ztratí uvědomění, budou muset procházet trápením. A potom případně opět najdou uvědomění prostřednictvím trápení, kterým prošly.
Takže, je to zajímavá věc. Rád bych si poslechl názory lidí, kteří pracují s dětmi, jak je učit přítomnosti a uvědomění.


I já bych si je ráda poslechla.


Pokud jde o školy, vím, že jsou některé speciální, třeba waldorfské, které zejména podněcují studenty, aby se neztráceli v abstraktním myšlení, aby dělali spíše věci rukama, třeba keramiku, to je nádherná věc, nebo jednoduché věci ze dřeva, aby zůstaly v kontaktu se základními smyslovými zážitky. Ani je neučí číst a psát příliš brzo, aby brzo nezůstaly v pojmech. Dřív jsme se učili číst a psát v šesti letech, a teď se to myslím učí mnohem dříve, a to asi není dobrá věc.


Je toho mnoho, co se dá dělat, ale hlavním bodem všeho je přítomnost a uvědomění. To je učení.
Děkuji mnohokrát.
 
 

2. NEVÝCHOVA TV-Tipy, triky, příběhy a rozhovory

o nevýchově dětí

- http://www.nevychova.cz/nevychovatv/

- http://www.nevychova.cz/o-nevychove/

 Tipy, triky, příběhy a rozhovory ze světa NevýchovyTipy, triky, příběhy a rozhovory ze světa NevýchovyTipy, triky, příběhy a rozhovory ze světa NevýchovyTipy, triky, příběhy a rozhovory ze světa NevýchovyTipy, triky, příběhy a rozhovory ze světa NevýchovyTipy, triky, příběhy a rozhovory ze světa NevýchovyTipy, triky, příběhy a rozhovory ze světa NevýchovyTipy, triky, příběhy a rozhovory ze světa Nevýchovy
 
3. Devět myšlenek Naomi Aldort o výchově dětí
 
http://cestacloveka.sk/2014/01/11/devet-myslenek-naomi-aldort-o-vychove-deti-a-marcelka-z-hor/
 

1. Dítě má pravdu. Ať už dělá cokoliv, má k tomu pádný důvod. Opravováním v něm vyvoláváte pocit selhání. Podstatné je najít pravou příčinu jeho jednání a tu napravit. Zpravidla za ní stojíme my ― většinou jsme dítě něco nevědomky naučili nebo máme nerealistické očekávání. Dítě je naše zrcadlo.

2. Poslušnost není naším cílem. Znamená totiž, že dítě se bojí. Možná dělá dobrou věc, ale ze špatného důvodu. Bojí se trestu, naší zlosti nebo že přijde o naši lásku. Poslušné dítě může později poslouchat kohokoliv, třeba vůdce gangu. Naučí se poslouchat jiné, a ne samo sebe. Člověk by měl také někdy poslouchat jiné lidi, ale měl by se vždy nejdříve poradit sám se sebou a umět se rozhodnout, koho a kdy poslouchat.

3. Naším cílem je, aby dítě bylo nezávislé, aby dítě v každé chvíli cítilo: “To, jak se cítím, je správné”. Tento pocit sebedůvěry budujeme tak, že reagujeme na jeho potřeby. Nemusíme se obávat, že později bude dělat věci na úkor jiných lidí nebo že se o druhé nebude starat. Naopak: pro dítě, které se cítí nezávislé a důvěřuje si, je mnohem snadnější všímat si druhých a starat se o ně.



4. Spokojené dítě se chová dobře ze své vlastní svobodné vůle. K tomu nepotřebuje příkazy, zákazy a napomínání, potřebuje jen, aby byly naplněny jeho základní potřeby, jimiž – kromě těch fyzických – jsou: bezpodmínečná láska, možnost sebevyjádření, emocionální jistota, samostatnost a moc nad sebou a sebevědomí.

5. Lidé jsou ze své podstaty nezávislé bytosti. Protože ovládáním jdeme proti této přirozenosti dětí, vytváříme agresi, vzdor. Jiné děti tím přimějeme k vnitřní rezignaci a vytvoříme v nich pocit uzavření, nejistoty a neschopnosti důvěřovat sám sobě.

6. Naším cílem je, aby děti byly šťastné. Snažíme se je toho co nejvíce naučit, aby toho co nejvíce dosáhly a co nejvíce měly, a potom mohly být šťastné. Na tom není nic špatného, daleko důležitější však je naučit děti být šťastné rovnou. Nezávisle na tom, jestli dostanou to, co chtějí, jestli se jim něco podaří. Aby byly schopné BÝT. Učme je BÝT raději než DĚLAT a MÍT.



7. Když dítěti pomáháme, ve skutečnosti ničíme jeho sebeúctu. Říkáme mu tím: “Ty to neumíš. Já ti to ukážu. Já ti pomůžu.” Dávejme dětem takové projekty a činnosti, které zvládnou samy. Ne příliš snadné, ale ani ne tak náročné, aby je odradily nebo aby při nich potřebovaly naši pomoc. Pokud vidíte, že na něco nestačí, je lepší vybrat jim něco jiného, než jim pomáhat.

8. Chválení ničí sebeúctu a je druhem manipulace. Když dítě chválíme, chceme, aby něčeho dělalo víc. A ono to funguje, ale opět ze špatného důvodu – chce získat naši lásku. Učíme děti být závislé na mínění druhých lidí. Tento přístup vnáší do života nejistotu.

9. Svoboda není povolení dělat cokoliv. Dát dítěti moc nad sebou samým neznamená dát mu moc nad rodiči a ostatními lidmi. Protože to je pro dítě příliš mnoho moci, která jej frustruje a oslabuje. Dovolte dítěti, aby bylo samo sebou.

 

4. O výchově dětí

O výchově dětí z knihy  "Hovory s Bohem II."

Zaprvé s nimi jednejte jako s duchovními bytostmi. Oni jsou duchovní bytosti, vstupující do hmotného těla. A to není snadné. Je to velice omezující. Proto děti při narození tak křičí. Snažte se jejich křik slyšet. Snažte se jej pochopit. A dejte svým dětem pocit "neomezenosti".

Zadruhé je uvádějte láskyplně do světa, který jste vytvořili. Dávejte dobrý pozor na to, co jim vštěpujete do paměti. Děti si pamatují všechno, co vnímají. Proč bijete své děti, jakmile přijdou na svět? Domníváte se, že to je jediný způsob, jak je uvést do života? Proč berete děti jejich matkám, jakmile se oddělí od jediné živé formy, kterou ve své dosavadní existenci poznaly? Nepočká všechno to měření a vážení, dokud si dítě nezvykne na bezpečí a pohodlí toho, co mu dalo život?

Proč dovolujete, aby první obrazy, kterými je dítě vystaveno, byly obrazy násilí? Kdo vám řekl, že je to pro děti dobré? A pro jim neukážete obrazy lásky?

Proč před dětmi skrýváte své tělo a učíte je, aby se styděly za své. Proč jim říkáte, aby se nedotýkaly svého těla způsobem, který jim přináší rozkoš? Co jim tím říkáte o rozkoši? A co o těle? 

Proč posíláte své děti do škol, kde je podporována soutěživost, kde je odměňováno "prvenství", kde je klasifikována "výkonnost" a kde není tolerován individuální rozvoj? Co si z toho vaše dítě vezme?

Proč neučíte své děti o hudbě, pohybu, umění a kráse života? Proč se snažíte dětem vštěpovat něco, co je jim cizí, místo abyste se snažili rozvinout jejich vrozené schopnosti?

A proč nedovolíte dětem, aby se naučily logicky myslit. Proč jim nedovolíte, aby užívaly svou intuici. Proč je nutíte, aby přijaly pravidla a metody společnosti, která už dávno ukázala, že je naprosto neschopná těmito metodami se rozvíjet, a která jich přesto užívá?

A nakonec, učte pojmy, nikoli předměty.

Vypracujte nové osnovy a založte je na třech základních pojmech:

Uvědomění

Poctivost

Zodpovědnost

Tyto pojmy učte děti od nejútlejšího věku. A hluboce je dětem vštěpujte až do ukončení jejich vzdělání.

Učte své děti z knihy " Přijímání Boha"

Tyto pravdy učte své děti:

Učte své děti, že ke štěstí nepotřebují nic vnějšího - žádného člověka, žádné místo, žádnou věc - neboť opravdové štěstí najdou ve své duši. Učte je, že jsou soběstační. Učte je to a dáte jim dobrou školu.

Učte své děti, že neúspěch je fikce, že každá snaha je úspěch, že každé úsilí dosahuje vítězství. Učte je to a dáte jim dobrou školu.

Učte své děti, že jsou v hlubokém spojení se všemi lidmi a že nejsou nikdy odděleny od Boha. Učte je to a dáte jim dobrou školu.

Učte své děti, že žijí ve světě nesmírné hojnosti, ve kterém je dostatek pro všechny. Učte je, že největší štěstí spočívá v dávání, nikoliv hromadění věcí. Učte je to a dáte jim dobrou školu.

Učte své děti, že mohou žít důstojným životem, aniž něco musejí dělat a aniž něčím musejí být, učte je, že s nikým nemusejí soutěžit, neboť Bůh dává své požehnání všem. Učte je to a dáte jim dobrou školu.

Učte své děti, že nikdy nebudou souzeny, že se nemusejí bát něco zkazit a že se nemusejí snažit být "lepší", aby si zasloužili lásku Boží. Učte je to a dáte jim dobrou školu.

Učte své děti, že důsledky a trest nejsou totéž, že smrt neexistuje a že Bůh nikdy nikoho neodsoudí. Učte je to a dáte jim dobrou školu.

Učte své děti, že láska si neklade žádné podmínky, že nemusejí mít strach, že je přestanete milovat a že jejich vlastní láska je ten největší dar, jaký mohou dát světu. Učte je to a dáte jim dobrou školu.

Učte své děti, že být jiný, neznamená být lepší, učte je nepovyšovat se nad druhé a přijímat lidi takové, jací jsou. Učte je to a dáte jim dobrou školu.

Učte své děti, že neexistuje nic, co nemohou dělat, že víru v nevědomost lze odstranit a že nikdo nepotřebuje nic, než si uvědomit, čím opravdu je. Učte je to a dáte jim dobrou školu.

Tohle všechno je učte svými činy, nikoli pouhými slovy. Neboť děti napodobují to, co děláte a stanou se tím, čím jste vy.

Jděte a učte tyto pravdy své nejen své děti, ale všechny lidi a všechny národy. Neboť všichni lidé jsou vaše děti a všechny národy jsou vaším domovem, když se vydáte na cestu k dokonalosti. 

Je na čase ukázat světu nádhernou vizi, vizi všech lidí, kteří opravdu hledali, kteří opravdu milovali a kteří si uvědomovali jednotu Života.

Jakmile si to uvědomíte, nikdy nebudete spokojeni s ničím menším. Jakmile to jednou ucítíte, budete to chtít sdílet se všemi, které milujete.

Neboť tohle je Realita, a ta je naprosto odlišná od vašich falešných představ.

Převzato z www.mojiandele.cz

 

 

Když rodiče své děti citově vydírají, není to tolik vidět, jako třeba facka, ale bolest je to minimálně stejně velká!

5. Věty rodičů, které dítě bolí víc než pár facek

12. 05. 2014 Eva Jedelská
 

Ty mě jednou utrápíš!

Jsi ztracený případ, stejně jednou skončíš v kriminále!

Proč nemůžeš být hodný jako tvoje sestra?

Takové věci byste svému dítěti nikdy neměli říkat. Povíme vám proč!

 

Mají snad rodiče jen taktně mlčet, když dítě něco vyvede? To určitě ne. Můžou si klidně i zanadávat. Podle psychologa Václava Mertina by ale hned vzápětí měli dát dítěti najevo, že je pořád jejich, že se mezi nimi nic nezměnilo. A ideálně i naznačit řešení, jak bude možné průšvih napravit, případně jak se mu v budoucnu vyhnout. „Je to nepříjemné, že jsi ztratil ty klíče, určitě tě to taky mrzí. Zajdeme spolu koupit nový zámek. A napříště bude možná lepší, když budeš nosit klíče na šňůrce kolem krku.“

„Když bylo dceři čtrnáct, jeli jsme s ní jednou na víkend na chatu a vzali jsme s sebou i její kamarádku Petru. Dcera byla celou sobotu mimořádně protivná, dělala scény a kamarádka, se kterou puberta nemlátila tak silně, se snažila vše uklidňovat. V jednu chvíli mi jen tak na půl huby uklouzlo: Proč nemůžeš být aspoň trochu jako Peťa? A nastalo peklo,“ vypráví náš čtenář Luboš.

„Ale víte, co je zajímavé? Přestože je puberta už dávno za námi, tuhle příhodu si dcera pořád pamatuje a dodnes mi občas vyčte, že bych měl radši Petru než ji. Nedávno jí bylo pětadvacet,“ dodává.

Láskyplné vydírání

Lubošova zkušenost dokazuje, jak moc jsou děti na podobné výroky citlivé – a je jedno, zda jde o předškoláka nebo dospívajícího. Jakékoli odpírání rodičovské lásky nebo zpochybňování místa dítěte v rodině považují odborníci za citové vydírání, mnohem horší než pár přes zadek.

„Rodiče tak většinou postupují v dobré víře, že to dělají správně,“ říká dětský psycholog Václav Mertin. Přesto dokážou vypustit z úst hrozné věci. „Kdybych takovým rodičům sdělil, že používají nesmírně brutální výchovný prostředek, nechápali by, jak to myslím. Oni přece mají své dítě rádi a chtějí pro ně jen to nejlepší,“ dodává Václav Mertin.

Následky psychického tlaku od rodičů si děti nesou celý život!; ThinkstockFoto: ThinkstockNásledky psychického tlaku od rodičů si děti nesou celý život!

Táta o mě nestojí!

I když to tak nevypadá, děti, které něco provedly, trápí pocity viny i bez toho, abyste jim ještě „přitopili“ („Už zase jsi dostal poznámku, podívej se na maminku, jak je z toho smutná. Chceš, aby byla nešťastná?"). Pro ty menší jsou rodiče nejdůležitějšími lidmi v životě – představa, že mamince nebo tátovi působí bolest, je pro ně zatěžující. Malé děti nechápou nadsázku a berou všechno vážně, i to, co dospělí jen tak plácnou („Až se děda dozví, jak zlobíš, už s tebou nebude chtít jezdit na koně!“).

Jak na výchovu

Také vám někdy připadá, že by se obor „výchova vlastních dětí“ měl studovat na vysoké škole? Ale jen klid, dostatečně citlivý rodič používající zdravý rozum by to měl zvládnout i bez diplomu. Pro inspiraci si přečtěte o tom, jak být nejlepším tátou a pro jistotu i o největších výchovných přešlapech.

S pocitem zavržení se ale těžko vyrovnávají i starší děti. I tihle velcí suveréni jsou zranitelní a despekt rodičů je krutě bolí. „V té době bych mu to nikdy neřekla, ale táta byl vždycky můj vzor, kterému jsem se snažila vyrovnat,“ svěřuje se Lubošova dcera z úvodu článku. „Když mi tenkrát řekl, že by mě nejradši vyměnil za tlustou Petru, strašně mě to ranilo.“

Vždy je důležité se ke konfliktní situaci vrátit a dítě ujistit, že je milováno; ThinkstockFoto: ThinkstockVždy je důležité se ke konfliktní situaci vrátit a dítě ujistit, že je milováno

Nepřivolávejte neštěstí

„Na gympl? Se svým přístupem ke škole budeš ráda, když tě vezmou za kasu v supermarketu.“ „Se Zdeňkem sami na chatu? Ani náhodou! Kdovíco byste tam vyváděli, určitě bychom vyhořeli.“ Podobným věšteckým řečem říkají psychologové „sebenaplňující proroctví“.

„Pokud budete dítěti slovně i mimoslovně sdělovat, že mu nedůvěřujete, že je nezodpovědné a neschopné, dost možná se vám časem podaří ho o jeho neschopnosti přesvědčit,“ popisuje nežádoucí mechanismus psycholožka Iva Jungwirthová. Začne se prostě chovat tak, jak se od něj čeká. Aspoň se nemusí snažit!

Třebaže to pro rodiče někdy není snadné, nejlepším výchovným prostředkem je naopak důvěra, ujišťuje psycholožka. Sebenaplňující proroctví totiž funguje i v pozitivním smyslu. „Snažte se potlačit své obavy, že něco nezvládne nebo že jeho selhání bude mít fatální následky. Ovládněte nutkání mít dítě plně pod kontrolou, dávejte mu svobodu a očekávejte, že za ni dokáže převzít odpovědnost. Bez vaší důvěry se zodpovědnosti bude učit těžko,“ uzavírá Iva Jungwirthová.

Také si občas „nevidíte do pusy“? Vyčítají vám děti něco z toho, co jste jim řekli před deseti lety?

[%TXT_AUTHOR%]

 

14. JAK VYSVĚTLIT MALÉMU DÍTĚTI, ŽE MÁ V SRDCI SVĚTLO A LÁSKU?

https://www.youtube.com/watch?v=Oq3PmQUyEGQ

 

15. Koupající se miminko

https://www.youtube.com/watch?v=OPSAgs-exfQ#t=145

 

17. Kde se berou hysterické děti

hystericke-deti

Dětská hysterie je docela rozšířený problém. Prakticky snad neexistuje rodina, která by se někdy s podobným záchvatem u dítěte nesetkala. Je to opravdu velmi náročná situace a každý by se jí rád vyhnul. Přitom jsou to často právě sami rodiče, kdo svým chováním hysterický výstup dítěte vyprovokuje. Jak se tomu vyhnout?

K projevu dětské hysterie můžete mít různý vztah:

  1.     Vyvolávají ve vás pocit bezmoci.
  2.     Probouzejí ve vás strašlivou lítost a soucit.
  3.     Štvou vás.
  4.     Unavují vás.
  5.     Děsí vás.

Ale docela jistě z nich nemáte radost.

A už vůbec samozřejmě nechcete napomáhat tomu, aby se hysterické výstupy staly něčím u vašeho dítěte obvyklým.

Přitom stačí udělat jedinou z devíti chyb a pravděpodobnost dětských hysterických výstupů, jako něčeho v rodině obvyklého, bude velmi vysoká. Pokud se vám náhodou podaří udělat ne jednu, ale hned několik takových chyb, smutnému výsledku se nevyhnete.

Které chyby rodičů vedou k dětské hysterii? Podívejme se na ně:

Chyba č.1: Dovolovat dítěti vše

Samozřejmě, že jste obecně proti tomu, aby dítě mohlo všechno. Chcete mu však také porozumět, chcete chápat jeho přání. A ta jsou tak upřímná, tak silná, že nevyplnit je se zdá být přímo zločinem.

Takže? Takže plňme jakékoli dětské přání! Plnění přání dítěte je zárukou štěstí a potvrzením jeho jistoty o rodičovské lásce. A jestli snad jeho přání není zrovna moc užitečné a správné, ať se samo přesvědčí o tom, že udělalo chybu!

Je to správné?

Rozhodně ne!

Jestliže dětské vrtochy, často i zcela náhodné, nenarazí ani na ten nejmenší odpor, dítě, i když se to může zdát podivné, necítí rodičovskou ochranu. Vždyť vlastně samo rozhoduje o tom, co potřebuje – rodiče pouze plní jeho vůli. Břímě takové odpovědnosti je pro malého človíčka příliš těžké. Důsledkem je nervozita, neklid a hysterické výstupy.

Chyba č. 2: Nedovolovat dítěti nic

Přístup je zcela opačný předchozímu. Často ho i vystřídá, když rodiče naplno pocítí důsledky chyby č. 1. Dítě je malé. Naprosto nechápe, co je pro ně nejlepší a nejužitečnější. Jeho rozhodování proto nemůže být hned správné. Na své si přijde i vaše touha někoho ovládat. Takže všechno rozhodujete za něj a děláte podle sebe a nesmělé dětské pokusy udělat něco po svém zarazíte hned v počátku. I když jde třeba o úplné maličkosti.

  •        Ty chceš červené šatičky? Červená ti nesluší, vem si ty modré.
  •        Snedl jsi chleba s máslem a mléko už pít nechceš? Mléko je zdravé na zuby a ty neodejdeš, dokud ho nevypiješ.

A tak dále a tak dále.

Mléko je určitě zdraví prospěšné a červená každé dětské tvářičce opravdu nesluší. Ale dítě spoutané ustavičnými zákazy a pokyny se dříve nebo později pokusí tento dusivý rámec rozbít. Jak? Tím nejjednodušším způsobem, tím, co při své dětské bezmoci může – scénou. A jestliže jeho pokus nemá úspěch, je nervový výbuch jistý a další scény zaručeny.


Chyba č. 3: Nedůslednost

Všichni jsme živí lidé. Dnes se cítíme dobře, zítra to nemusí být ono. Dneska se nám něco daří a zítra v tom budem plavat. Jeden den je pohoda, další velké problémy. Nejsme roboti a nemůžeme se chovat stále stejně. Proto i k dítěti se chováme různě. Jednou jsme trpěliví a shovívaví, jindy kvůli maličkosti vybuchneme. Dnes to nechceme s videem přehánět, ale zítra máme plno práce a budeme rádi, když nějaký ten kreslený film navíc dítě chvíli zabaví.

Samozřejmě, nejsme přece roboti. A dítě to musí pochopit …

Ne, nemusí!!!

Dítě není schopno uhodnout, proč jednou se chováte tak a podruhé docela naopak. Rodiče jsou pro dítě vzorem chování. Formují hranice toho, co se smí a co se nesmí, životní řád, pravidla chování. Co nastane, jestliže je příklad ovlivňován ustavičnými změnami a pravidla jsou každou chvíli jiná? Dítěti bude v životě chybět jasný řád a stabilita. Výsledek – hysterie.

Chyba č. 4: Nedodržování denního režimu

Dítě nechodí do školky, bylo by tedy divné trápit ho nějakým pevným rozvrhem dne. Nebo třeba i do školky chodí, ale teď je víkend, v pondělí a úterý je svátek… A vůbec, rozvrh je otrava, je jasné, že život s ním je nudný. Dopřejme sobě i dítěti pár dnů bez něho…

Možná, že sami se bez rozvrhu krásně obejdete. I bez nějakého plánu plníte dobře své povinnosti a daří se vám naplno odpočívat. Jestliže však pevný režim nemá dítě, nemá ani pocit životní stability. Dítě neví, podle jakých zákonů existuje a řídí se jeho svět a jsou-li ty zákony platné všude. Krom toho bez pevného řádu stravování a spánku velmi rychle nastupuje únava a fyzická nepohoda. To je pro dítě neúměrná zátěž.

Psychická a fyzická nepohoda dítěte nevyhnutelně vede k hysterickým projevům.

Chyba č. 5: Videa a hry bez omezení

Každé dítě miluje animované filmy. Vydrží u nich v kteroukoli denní dobu a donekonečna. Pamatuje si zápletky, poznává oblíbené postavičky. Totéž platí o počítačových hrách. Nabídněte dítěti tuhle zábavu jednou jedinkrát a vydrží u ní celé hodiny.

Kdo by mohl co namítat? Vždyť se rozvíjí paměť, projevují se první záliby… A neskrývejme si také, že pro vás je to velká výhoda, když dítě sedí jako přibité před obrazovkou a dá vám pokoj.

Jenomže ono rozvíjení, které přinášejí animované filmy nebo počítačové hry, je velmi, velmi pochybné. Zatímco škody jsou zcela konkrétní. Jakýkoli animovaný film, tím spíše pak počítačová hra působí velmi silně na pocity dráždění, které i bez tohoto škodlivého vlivu v nezralé dětské nervové soustavě převažují nad brzdným systémem. Předrážděné, hyperaktivizované dítě hledá pro svůj stav vybití, východisko. Nachází je v hysterických scénách.

Chyba č.6: Podřizovat se dětské hysterii

Dítě něco moc a moc chce nebo nechce a ječí už 15 minut. Je vám ho líto? Možná jste někde venku a je vám trapně před lidmi kolem… Nebo už jste tím řevem dočista zmožení. Ať je to jak chce, dál už ten nekončící jekot snášet nedokážete – a plníte přání dítěte.

Od tohoto okamžiku dítě chápe jednu věc: jeho křik je silnější, než vaše vůle. Hysterické výstupy máte zajištěny.


Chyba č. 7: Křičet na dítě

Dítě vás opravdu rozzlobilo? Špatným chováním, nešikovností, nedbalostí nebo právě hysterií? Nejen že jste se rozzlobili, ale začali jste na ně ve svém hněvu křičet?

Možná měl váš řev okamžité výsledky a dítě neprodleně splnilo, co jste mu nařizovali (zakazovali). Avšak svým příkladem dáváte dítěti účinnou lekci křiku. Nepochybně si z vás vezme příklad. Nikdy na děti nekřičte.

Chyba č. 8: Neovládat negativní emoce

A co když je dítě ve věci takříkajíc nevinně? Když jste se zkrátka jenom spálili o troubu, rozbili talíř nebo šlápli kočce na ocas? Zaspali do práce nebo něco nemůžete najít? Ovládáte v takovém případě své negativní emoce, nebo je necháte pěkně hlasitě bouchnout? Hlasitě nadáváte, hádáte se, házíte věcmi, práskáte dveřmi, pláčete?

Dítě vás samozřejmě nebude odsuzovat pro hysterii. Buďte si však jisti, že vaše chování pozoruje a ukládá do paměti.

Chyba č. 9: Nevšímat si dítěte

Máte plno práce? Dokonce strašně moc? Samozřejmě, že o dítě se staráte, dbáte na jeho bezpečí, zdraví i pohodlí. Copak ale můžete při všech těch nekončících povinnostech ještě věnovat čas na nekonečné dětské hry? Copak máte dost sil na nekonečné žvatlání a věčné proč?

Jen se věnujte své práci. Dítě si bude hrát i samo. A žvatlat přestane, když jste tak unavení. Nakonec si zvykne. Začne si samo hrát, zmlkne.

Ale nedivte se, až propuknou „z ničeho nic“ hysterické scény. Vaše dítě ještě doufá, že vás od vašich důležitých záležitostí přece jen přitáhne k sobě.

Chyby, o kterých jsme tu mluvili, jsou velmi časté. A cena za ně je velmi vysoká.

Důsledky vaší přehnané autoritativnosti, zbytečné přísnosti a sekýrování, nedostatku zdrženlivosti a sebeovládání a přílišné zaneprázdněnosti jsou dětská nervozita a hysterické scény.

Vyhnout se těmto smutným výsledkům je ve vašich silách. Ceňte si svých dětí – nebudou jimi dlouho. Chápejte je, važte si jich a milujte je. Zachovejte klid, neponižujte dítě a nikdy nekřičte.

Věra Korechová

TOPlist