Tvorba webových stránek a eShopůZaložit webové stránkyZaložit e-shop
 

Z D R A V Í  a  R A D O S T

Rodičům

 

22. Co je třeba říkat dítěti, aby vyrostlo ve šťastného člověka.

21. Devět pravidel pro maminky malých kluků

20. Otázky pod polštář. Důležité hovory před spaním.

19. Jednoduchý způsob, jak naučit dítě neskákat do řeči

18. Sedm výchovných chyb bránících dětem v úspěchu

17.  Zůstáváme v tom věku, v němž nás neměli dost rádi …

16.  Přečtěte dítěti pohádku. Pravda o zaneprázdněnosti. 

15. Nezahrnujte dítě hračkami

14. Jsi pro mě velmi důležitý

13. Kult dítěte musí skončit

12. 72 krásných vzpomínek na šťastné dětství

11.Co to je proboha za rodiče?!

10.Mateřská terapie. Kouzelná síla slov.

9. Rodičům

8. Když vám děti řeknou, že vás nenávidí

7. Než budete křičet na své děti …

6. Rodiče a děti

5. Chcete být dítěti nejlepším kamarádem?

4. Otec a syn - Nejkratší psychologická konzultace

3. 6 rodičovských chyb při konfliktu s dítětem

2. 10 psychologických dárků od rodičů

1. Chci být sám sebou19.



 

22. Co je třeba říkat dítěti, aby vyrostlo ve šťastného člověka.


Někdy ani nevíme, jak dítěti vyjádřit svou lásku. Napadne nás jen obvyklé „Jsi pašák“ a „Ty jsi můj šikula“. Avšak mluvit o lásce je velmi důležité. Slova rodičů zůstanou jako kouzelné talismany s dítětem po dlouhá léta, budou je chránit a vést a budou pro ně oporou po celý život.

Slovo dokáže uklidnit, podepřít, pozvednout náladu, nebo také ponížit, urazit a ukřivdit. Slova nad námi mají obrovskou moc. Jednou jsou pomocníky, jindy nepřáteli.

Zvlášť silně slova působí na děti. Jakkoli si rodiče stěžují, že děti vůbec neposlouchají, co se jim říká a jsou neposlušné, děti jsou ve skutečnosti velmi vnímavé ke slovům pronášeným rodiči nebo blízkými lidmi. Dospělí často nepřikládají této skutečnosti patřičný význam. Domnívají se, že řeknou-li něco, co se dítěte dotkne, dítě to buď ani nezaznamená, nebo na to zapomene. Naopak o své lásce, podpoře a soucitu mluví s dětmi příliš málo, ačkoli si přejí, aby byly šťastné.

Naše slova vždycky proniknou do podvědomí dítěte a zanechají v dětském srdci stopu. Mohou dítě učinit šťastným a dát mu křídla. A mohou mu také vnuknout nejistotu a obavy. Přejeme-li si vychovat harmonickou osobnost, která bude umět dávat a přijímat lásku, radovat se ze života a pociťovat vděčnost, měli bychom častěji pronášet a inspirovat se následujícími větami.

40 vět, na které by rodiče neměli zapomínat

1. Je normální, že se zlobíš. Budu tu chvíli s tebou, pomůžu ti, než tě to přejde.

2. Je normální, že jsi smutný. Posedím tu s tebou.

3. Vím, že jsi zklamaný. To je normální. Já to taky znám.

4. To je normální. To se stává každému.

5. Líbí se mi, jaký jsi.

6. Jsi pro mě moc důležitý!

7. Poslouchám.

8. Jsem tady.

9. Nejsi povinen snažit se, abych byla šťastná.

10. Ty jsi důležitější, než tvoje city. Ty přejdou.

11. Dokážu zvládnou t své city, ať jsou jak chtějí silné.

12. Chtěla bych se dívat, jak si hraješ.

13. Jasně, že se přidám k tobě.

14. Budu tu s tebou chvíli ležet.

15. Rozesmíváš mě.

16. Věřím ti.

17. Důvěřuji ti.

18. To zvládneš.

19. Nejsi dokonalý, já taky ne, ale naše láska dokonalá je.

20. Děkuju ti.

21. Jsem na tebe pyšná.

22. Jsem ráda, že jsi tu.

23. Dělat chyby je normální.

24. Nespěchej.

25. Jsi silný.

26. Jsem pyšná, že jsem tvoje maminka

27. Jsi odvážný.

28. Odpouštím ti.

29. Myslím na tebe.

30. Bylo mi po tobě smutno.

31. Je normální, že sis to rozmyslel.

32. Je normální říci si o pomoc.

33. Poslouchám tě.

34. Vidím tě.

35. Odpusť mi.

36. S tebou je mi v životě líp.

37. Zasloužíš si to.

38. Jsi schopné dítě.

39. Hrozně moc pro mě znamenáš!

40. Mám tě ráda tak moc, jako ty mě!

21. Devět pravidel pro maminky malých kluků

 

maminky-kluku

Jsem osamělá matka. Vychovávám syna bez táty. Od samého začátku jsem věděla, že budu muset být opravdu zvláštní matkou, abych rozdupala na kusy nehezký stereotyp, že neúplná rodina rovná se rodina neúspěšná…

Na důvěře svého syna jsem pracovala hned od jeho narození. A dělám to dál. Protože vím, že i když si ji získávám roky, ztratit ji mohu během okamžiku.

Za téměř čtrnáct let mateřství jsem si sestavila základní zákony této důvěry.

1.Nikdy se synovi nesmějte.

Pro muže je ženin posměch vždycky traumatem. Posměch matky je velmi těžkým traumatem. A je jedno, jestli se mu smějete, protože si navlékl kalhotky předkem dozadu, nakreslil psa se třema nohama, nebo že vyznal lásku holce, co s ním sedí v lavici. Váš výsměch si bude pamatovat celý život!

A nikdy vám ho neodpustí.

2.Vždycky odpovídejte na jeho otázky.

A v jakémkoli věku. Žádné „zkrátka to tak je a dost“, žádné „na to jsi moc malý“. Vždycky odpovídejte na každou otázku. Když odpověď neznáte, řekněte mu to. Zjistěte ji a povězte mu jak to je později. Ostýcháte se? Dětská otázka vám nahnala červeň do tváří? Výborně, můžete si aspoň zanalyzovat další ze svých komplexů. Nic jiného než váš komplex to totiž není. Nevnášejte ho do psychiky svého dítěte. Řekněte, že vás otázka zaskočila a musíte si to rozmyslet. Požádejte o odklad odpovědi. Dítě vám ho obvykle rádo poskytne.


3. Při rozhodování žádejte syna o radu.

Neumíte si představit, jak snadno dokáže někdy dítě vyřešit váš „dospělý“ problém, s nímž jste se trápili mnoho let! Jakýkoli. Od „jaký by měl být náš budoucí byt“ po „proč se věčně s někým hádám“ nebo „co dělám špatně“. Chlapec se tak učí být mužem, být oporou a rozhodovat. A vy mu dáváte najevo svou důvěru a úctu.

4. Zapomeňte na větu „Vždyť jsem ti to říkala!“.

A to i když jste mu to opravdu říkala a on vás neposlechl – nechte si to pro sebe. Jednou provždy. Nemáte žádné právo s dítětem v čemkoli soupeřit. Ono „Vždyť jsem ti to říkala“ je výrazem soupeření, kdy matka se raduje z „vítězství“. Měla jste pravdu? Radujte se mlčky. On pochopí všechno sám.

5. Chvalte.

Buďte nadšená bez nějakých „jenom tadyhle to trošičku spravíme“. Je to zkrátk „ú-žas-né“!!! Vaše dítě všechno dělá úžasně! Až jednou vyroste, sám si všimne, že možná „jenom tadyhle se to trošičku spraví“.

6.Podpořte jakýkoli jeho sen.

«Chci být podmořským archeologem»— skvělé! Kupujte knížky na tohle téma. Dále «Chci být výtvarníkem». Taky skvělé! Shánějte patřičnou literaturu. Pak «Chci být inženýrem»… Už jste ten systém pochopili? Skvělé! Věřte, že doopravdy se rozhodne až někdy kolem dvacítky.


7.Když dítě pláče…

Znamená to, že se stalo neštěstí. Pro vás možná nicotné (ve školce mu místo krupicové vnutili ovesnou kaši), ale pro něj obrovské. Jakékoli neštěstí je pro dítě obrovské. Gigantické. Protože svět dítěte je příliš malý, než aby se v něm kaše jen tak rozplynula… Jestliže se tedy stalo neštěstí, musíte ho utěšit. Ať je mu kolik chce let. Musíte ho utěšit. To je dogma, to je zákon vašeho budoucího vzájemného porozumění: dítě nesmí plakat bez útěchy. NIKDY.

8. Nekažte, nedělejte mu přednášky.

Doufám, že tady snad komentář ani není třeba.

9. Buďte vždycky na jeho straně.

Nejen slovy. Také skutky. Nikdy nepřitakávejte učitelům, kteří si na něj stěžují, nikdy na něj nekřičte, navíc ještě „ve sboru“ s dalšími členy rodiny. Před lidmi MÁ VŽDYCKY PRAVDU ON. VÁŠ SYN JE VŽDYCKY V PRÁVU!!

Tehdy se vás možná nebude bát zeptat na to, co zůstalo skryto a jak je to doopravdy. Protože bude vědět, že na něj nezačnete řvát: „Ještě se ptej!!!“ nebo „Že se nestydíš!“ Protože vám bude důvěřovat. Jinými slovy, bude si vámi jist. To je sen každé matky. Dosažitelný.

20. Otázky pod polštář. Důležité hovory před spaním.

 
dotazy-pod-polstarem

Než řekněte dítěti „dobrou noc“, zeptejte se ho na dvě tři věci z našeho seznamu. Během dne zpravidla nemáme na nic čas, skoro se nevidíme a rozhovor se omezuje spíš na „prosím tě udělej“, „nezapomeň“ nebo „dej do pořádku“. Takovéhle „otázky pod polštář“ mohou být začátkem milého důvěrného popovídání a pomohou nám dozvědět se o synovi nebo dcerce mnoho nového.

Otázky pod polštář

— O čem si rád/a sníš?

— Na co nejradši vzpomínáš z loňského školního roku?

— Kdo je tvůj hrdina a proč?

— Jak bys popsal/a naši rodinu?

— Kdybys na sobě mohl/a něco změnit, co by to bylo?

— Na co jsi u sebe nejvíc pyšný/á?

— Kdo je v tvém okolí nejhodnější? A proč?


— Co se ti nejvíc líbí na tvém nejlepším kamarádovi/kamarádce?

— Jakou jednu věc by ses chtěl/a naučit dělat opravdu dobře?

— Kdyby to šlo, jakým by ses chtěl/a stát zvířetem a proč?

— Kdo ti naposledy ublížil, kdo se tě dotkl? Jak jsi reagoval/a?

— Víš o někom, kdo teď prožívá těžké časy? Můžeš mu něčím pomoci?

— Z čeho jsi měl/a letos zatím největší strach?

— Kdyby sis mohl/a nechat jen jednu jedinou věc ze všech, které máš, co by to bylo?

— O kom bys řekl/a, že je opravdu úspěšný? A proč?

— Co se ti letos nejvíc líbí na tvém oblíbeném učiteli/učitelce?

— Kdy obvykle cítíš, že ti dospělí nerozumějí?

— Řekni tři slova, která se k tobě nejvíc hodí.

— Jakou ti kdy kdo složil největší poklonu?

— Kdybys mohl/a strávit 2 dny kdekoli na světě, co by sis vybral/a?

— Za co jsi nejvíc v životě vděčný/á? Komu jsi nejvíc vděčný/á?

— Kdyby sis mohl/a vyměnit místo s kterýmkoli člověkem na světě, s kým by to bylo? A proč?

— Kolik lidí jsi dneska rozesmál/a nebo přiměl/a k úsměvu?

— Co nejvíc legračního se ti dneska stalo?

— Kterou věc dokážeš dneska udělat líp než včera?


— Čemu dáš přednost: umět létat, nebo číst myšlenky?

— Na koho se ve škole vždycky nejvíc těšíš?

— Kdyby sis sám/sama chystal/a oběd do školy, co by sis připravil/a?

— Kdo je u vás ve třídě největší kamarád?

— Co ze školního dne máš nejradši?

— S kým jsi dneska strávil nejvíc času?

— Jakou máš oblíbenou hru a proč?

— Komu se musíš smát a proč?

— Kdybys mohl/a ve svém oblíbeném filmu hrát jednu z rolí, jakou by sis vybral/a? A proč?

 

19. Jednoduchý způsob, jak naučit dítě neskákat do řeči

 

dite-do-reci

Asi každý rodič zná situaci, kdy ho při rozhovoru s někým jiným malý syn nebo dcera tahají za rukáv a vyrušují. Způsob, jak tomu zabránit, jsem viděla u jedné své známé a myslím, že pomůže tenhle problém odstranit jednou provždy.

Seděly jsme spolu u ní doma a o něčem povídaly, když vtom přišel její tříletý syn a chtěl něco říci. Ale místo, aby skočil do řeči a přetrhl naši řeč, položil mamince ruku na zápěstí a čekal. V odpověď, aniž by přitom přerušila náš rozhovor, položila moje známá svou dlaň na hřbet synkovy ruky.

Když dokončila myšlenku, obrátila se k dítěti. Byla jsem prostě nadšená! Bylo to tak jednoduché a přitom tak něžné. Její syn pouze pár chvilek čekal, vědom si, že maminka o něm ví. A za minutu už byla její pozornost soustředěna na něj.

Vyprávěla jsem to manželovi a hned jsme se rozhodli uplatnit tuhle prostou metodu i u nás doma. Vysvětlili jsme dětem, že jestliže nám něco chtějí říci, ale mluví už někdo jiný, stačí, když nám položí dlaň na zápěstí a chviličku počkají. Uběhl opravdu jen krátký čas, než si děti zvykly a přestaly nám skákat do hovoru.

Co je na tom nejlepší je, že není třeba žádné okřikování typu „Nevyrušuj!“ nebo „Neskákej do mi do řeči!“. Všechno je jen v těch dvou lehkých dotecích: „Chci ti něco říct“ a „Ano, vím, počkej chvilku“. Je to mlčky sdílené vzájemné porozumění. Krása.


18. Sedm výchovných chyb bránících dětem v úspěchu

7-chyb-uspech

Tim Elmore z Atlanty je odborníkem na umění vést. Napsal řadu knih o výchově k této schopnosti. Za léta svých výzkumů poznal množství typických rodičovských chyb programujících už předem v dětech nejistotu, snižující sebedůvěru a omezující jejich šance být úspěšné v kariéře i osobním životě.

1. Nedovolujeme dětem riskovat.

Současný svět je na každém kroku plný nebezpečí. Heslo „Bezpečnost především“ posiluje náš strach o děti. Proto je obklopujeme všemožnou péčí. Evropští psychologové zjistili jednu zajímavou věc: jestliže si děti nehrají na ulici, jestliže ani jednou nespadnou a neodřou si pořádně koleno, trpí pak v dospělém životě častými fóbiemi.

Dítě by mělo upadnout vícekrát, aby si uvědomilo, že to je normální. Dospívající by se měli párkrát pohádat a zakusit hořkost první lásky, aby získali emocionální zralost, bez níž není možné vybudovat dlouhodobý vztah.

Když z dětského života odstraní riziko, stimulují dospělí u dětí domýšlivost a nafoukanost a zároveň nízké sebevědomí do budoucna.

2. Příliš rychle spěcháme na pomoc.

Dnešní generace mladých lidí nemá některé schopnosti, které byly vlastní dětem před třiceti lety. Když se hned vrháme dítěti na pomoc a obklopujeme ho přílišnou péčí, zbavujeme ho nutnosti hledat samostatně cestu z těžké situace. Dříve nebo později dítě přivykne, že ho vždycky někdo „zachrání“. „Jestli se spletu nebo nedosáhnu cíle, dospělí to nějak napraví a odstraní následky“. Zhruba takové přesvědčení se rodí a upevňuje v dětské hlavě.

Avšak svět dospělých funguje ve skutečnosti úplně jinak.

Uvedeným přístupem tedy riskujete, že vaše děti si v dospělém životě nedokážou poradit, nebudou na něj připraveny.

3. Příliš snadno nad nimi upadáme do nadšení.

Tlak na zvyšování dětské sebedůvěry se projevoval už u generace poválečného baby- boomu. V osmdesátých letech pak zapustil kořeny ve školách. Pravidlo „Pohár získává každý, kdo se zúčastní“, umožňuje dítěti cítit svou vyjímečnost. Jenomže výzkumy současných psychologů ukazují, že takový způsob povzbuzování má nečekané důsledky.

Po nějaké době si totiž dítě všimne, že jediní lidé, kteří ho mají za pozoruhodné, jsou maminka s tátou – ostatní tento názor nesdílejí. Dítě začíná pochybovat o objektivitě svých rodičů. Pochvala je mu jistě příjemná, ale dobře ví, že naprosto neodpovídá skutečnosti.

Časem se takové dítě naučí podvádět, přehánět a lhát, aby se vyhnulo nepříjemné realitě. Jednoduše proto, že není připraveno na konfrontaci s těžkostmi.

4. Dovolujeme, aby pocit viny převážil nad dobrým chováním.

Dítě vás nemusí nutně milovat každou minutu. Bude muset v životě překonávat mnohé těžkosti, ale může mu v tom bránit jeho zhýčkanost. Říkejte proto dětem „ne“ a „teď ne“, aby se učily bojovat o svá přání a potřeby. Je-li v rodině několik dětí, rodiče obvykle pokládají za nespravedlivé, aby odměnili jen jedno z dětí a druhému nedali nic. Avšak odměňovat všechny děti není vždycky zrovna realistické. Takovým jednáním znemožňujeme dětem, aby si uvědomily, že úspěch závisí na jejich vlastním úsilí a dobrém chování.

Dvakrát si rozmyslete, než začnete děti odměňovat návštěvami obchodních center. Jsou-li vaše vztahy založeny pouze na materiálních stimulech, nepoznají děti žádnou vnitřní motivaci ani bezpodmínečnou lásku.

5. Nedělíme se o chyby z vlastní minulosti.

Nadejde čas, kdy zdravý dospívající jedinec roztáhne křídla a bude si chtít pořídit své vlastní boule. A dospělý mu to musí dovolit. To však naprosto neznamená, že nebudeme dětem pomáhat orientovat se v neznámých věcech a událostech. Podělte se s nimi o chyby, které jste vy sami dělali v jejich věku. A odpusťte si zbytečné mravokárné řeči o kouření, alkoholu a drogách. Děti musejí být připraveny na setkání s obtížnými situacemi a musejí umět odpovídat za svá rozhodnutí.

Řekněte jim, jak jste se cítili, když jste se vy sami setkali s podobnými okolnostmi, čím jste se ve svém jednání říkali a jaká poučení jste získali.

6. Pleteme si intelekt a nadání se zralostí.

Intelekt je často používán jako ukazatel míry dětské zralosti. V důsledku toho rodiče předpokládají, že chytré dítě je na reálný svět připraveno. To však neodpovídá skutečnosti. Například někteří profesionální sportovci nebo filmové hvězdy mají opravdu velký talent, přesto však se zaplétají do veřejných afér a skandálů. Nedomnívejte se, že vaše dítě má talent na všechno.

Neexistuje žádný předem stanovený „věk zodpovědnosti“, ani návod k tomu, kdy dítěti poskytnout určité svobody.

Platí však jedno užitečné pravidlo. Všímat si ostatních dětí toho věku. Jestliže vidíte, že vrstevníci vašeho potomka jsou daleko samostatnější nežli on, jste to možná vy sami, kdo mu brání rozvíjet vlastní nezávislost.

7. Sami se neřídíme tím, čemu učíme své děti.

Jako rodiče bychom měli vést právě takový život, jaký bychom přáli svým dětem. Jsme to my, kdo je nyní vedoucím ve své rodině a měli bychom se ve vztazích s ostatními držet toho, co je správné. Hlídejte si své chyby, i ty nejmenší, protože vaše děti vás pozorují.

Jestliže neobcházíte pravidla, budou vaše děti vědět, že to nesmějí dělat ani ony. Předveďte svým dětem, co znamená oddaně a s radostí pomáhat jiným. Ať jsou lidé i místa lepší poté, co se setkají s vámi. Vaše děti se pak budou chovat stejně.

(Kathy Caprino, Forbes)

 

17.  Zůstáváme v tom věku, v němž nás neměli dost rádi …

nemeli-radi

Často potkávám lidi, kterým je na první pohled dvacet, třicet nebo čtyřicet let. To je však jen vnější zdání. Uvnitř jakoby zůstali daleko ve svém dětství a dosud čekají na lásku, které se jim tenkrát nedostalo. A zůstanou tam tak dlouho, dokud se nenaučí nalézat zalíbení sami v sobě.

Každý věk má své potřeby. A také péče a láska rodičů má v každém roce dítěte svá specifika.

V kojeneckém věku se začíná formovat důvěra. Láska spočívá pro dítě především v citlivé matčině péči o jeho potřeby. Pokud je matka nespolehlivá, o dítě nedbá atp., může to vést ke vzniku podezřívavosti a věčných obav o vlastní zajištěnost a bezpečí. V dospělém životě je pak těžké s takovými lidmi vůbec navázat kontakt. Ve vztahu často partnera podrobují zkouškám a prověřují jeho důvěryhodnost. V blízkých vztazích se cítí bezbranní a zranitelní.

O něco později, ve dvou až třech letech, se dítě učí autonomii a sebeovládání. Pokud rodiče tomuto vývoji brání, například s netrpělivostí a opakovaně dělají to, co by dítě bylo už schopno udělat samo, i když třeba pomaleji, anebo naopak očekávají věci, které dítě samo ještě schopno dělat není, vytváří se pocit studu. Jestliže rodiče stále přehnaně o dítě pečují a ignorují tak jeho vývojové potřeby, rodí se v něm pochyby o vlastních schopnostech, o schopnosti ovlivňovat okolní svět i sama sebe. V dospělosti si pak tito lidé místo sebejistoty sugerují upřenou pozornost a hodnocení jiných, cítí se být podezíráni a odmítáni.

Pro tří až šestileté dítě musí být láska především povzbuzováním k samostatnému jednání, podporou iniciativy, uznáním jeho práva na zvídavost a tvorbu. Pokud rodiče v tomto období neumožňují dítěti jednat samostatně, jestliže je dokonce trestají za projevy těchto jeho přirozených potřeb, rozvíjejí v něm pocity viny. V dospělém životě se pak těmto „velkým dětem“ nedostává cílevědomosti a rozhodnosti. Nedokážou si vytýčit reálný cíl a usilovat o něj. Krom toho se neustálý pocit viny může stát příčinou pasivity, impotence či frigidity i psychopatického chování.


Ve školním věku se u dětí formuje pracovitost. Pokud jsou v tomto období dítěti dávány najevo pochyby o jeho schopnostech či jeho postavení mezi vrstevníky, může to zlikvidovat jeho touhu učit se dál a rozvinout v něm komplex méněcennosti, který v budoucnu potlačí jakoukoli důvěru ve vlastní schopnost efektivního fungování ve společnosti. Je-li dítě vedeno k chápání školních úspěchů jako jediného kritéria vypovídajícího o jeho schopnostech, může se z něj v dospělém životě stát pouhá „pracovní síla“, zařazená podle společností stanovené hierarchie.

Můžete svému vnitřnímu dítěti podat pomocnou ruku a pomoci mu vyrůst. Najděte si fotografii z dětství, nebo si prostě to dítě, které ve vás žije, představte. Kolik je mu let? Jak vypadá? Na co myslí? Kdo je s ním? Z čeho má obavy? Promluvte si s ním…

Vemte list papíru a dvě tužky, každou jiné barvy. Jednu vemte do levé, druhou do pravé ruky. Jste-li pravák, pište pravou rukou za sebe-dospělého, levou za své vnitřní dítě. Leváci to udělají naopak.

Rozmlouváte jenom vy a vaše vnitřní dítě. Kdo z vás první promluví? Čím začnete svou rozmluvu? Odpovědi, které na své otázky dostanete, mohou pro vás být neočekávané.

Když už jste dítě našli a dali se s ním do řeči, je třeba s ním navázat vztah. Nechte ho mluvit tak dlouho, jak bude chtít. Zeptejte se, co mu chybí. Dejte mu, co žádá. Oslovte ho jménem, říkejte mu laskavá, vlídná slova, vyjádřete mu svou lásku. Poraďte mu. Buďte mu takovým rodičem, kterého byste byli potřebovali tenkrát.

I. Parfenová

 

16.  Přečtěte dítěti pohádku. Pravda o zaneprázdněnosti.

 

skaska-big

Buď se svět mění, nebo stárnu. Dřív kamarádi na běžnou kontrolní otázku „Jak se máš?“ nejčastěji spustili o dětech a ženě, o mejdanech nebo nákupech, teď nejčastěji spustí o práci: „Makám jako šroub, každý den od nevidím do nevidím.“

«Pojď, sednem si někam, pokecáme!“

«Hele, fakt bych šel, ale prostě nemám kdy. Mám toho teď strašně moc v práci, nemám na nic čas.“

Mám takový dojem, že krajní zaneprázdněnost se stala naším „běžným stavem“.  Dnešní společnost spojuje zaneprázdněnost s úspěchem. Člověk, který neustále nemá na něco čas, budí úctu – no, to je machr, ten se snaží, maká a vydělává peníze. A že kvůli neustálé zaneprázdněnosti nemá čas na rodinu, na přátelské posezení ani na odpočinek, to je nevýznamná maličkost. Jak se může bavit, když musí vydělávat peníze?

Ale opravdu si zaneprázdněností vylepšujeme život?

Samozřejmě, že ne.

Nedávno jsem četl článek, v němž byla uvedena zajímavá statistika typu „bylo by to k smíchu, kdyby to nebylo tak smutné“: 75 procent rodičů ve Velké Británii je příliš zaměstnáno na to, aby mohli dětem před spaním číst. Zdálo by se, že to je ta nejjednodušší věc na světě – otevřít knížku a přečíst dítěti pohádku. Deset, dvacet minut času. Ale i ty je těžké najít v nacpaném denním rozvrhu pracovních a domácích povinností.


Ve své „Chvále pomalosti“ vypráví Carl Honoré o příhodě, která ho přiměla přehodnotit svůj vztah k životu:

Náhodou jsem narazil na titulek: „Minutová pohádka“. Jako pomoc rodičům do krajnosti přetíženým každodenními povinnostmi se na trhu objevily klasické pohádky doslova spresované do jednominutového vyprávění. Takový souhrn Hanse Christiana Andersena. Div jsem nezařval: „Heuréka!“

Bylo to v době, kdy jsem měl každý večer trápení se svým dvouletým synem. Chtěl číst pohádky dlouhé, chtěl je číst pomalu, s výrazem a citem pro jednotlivé postavy. Snažil jsem se podstrkovat mu knihy co možná krátké a četl jsem, jako by hořelo. Kvůli tomu jsme se mnohokrát nepohodli. „To je moc rychle!“, rozčiloval se a ve dveřích mě zastavoval: „Chci ještě jednu!“

Částečně jsem se styděl za svoje sobectví, když jsem tak nelítostně zkracoval rituál ukládání ke spánku. Jenže jsem už byl netrpělivý, abych se mohl věnovat svým záležitostem, večeři, e-mailům, knihám, účtům, práci, zprávám v televizi. Nedokázal jsem se přinutit k dlouhé neuspěchané procházce pohádkovým světem: bylo to na mě moc dlouhé.

Takže na první pohled se mi série jednominutových pohádek zdála skvělým řešením problému: člověk stihne deset takových pohádek před spaním a stejně dítě uloží během čtvrt hodiny – co si víc přát? Dokonce už jsem v duchu počítal, jestli budu platit dopravné, když si u Amazon objednám celou kolekci těch disků, když mě najednou jako blesk ochromila myšlenka: „Copak jsem se definitivně zbláznil?“

Zní to dost divoce, že ano? Ale svět je stále rychlejší a jestliže dříve vyhrávali ti nejsilnější, dnes, jak se zdá, hrají prim ti nejrychlejší. Život se změnil v bláznivou honičku za penězi, za úspěchem a novými informacemi.

Pamatuju si, jak v dětství můj kamarád chodil dvakrát do týdne do hudební školy. Vnímal to jako tragédii.Celé odpoledne seděl v hudebce, zatímco kamarádi hráli na hřišti fotbal!

Dneska v rozvrhu spousty dětí není místo ani na tu nejjednodušší zábavu. Čas jim vyplňují řečnická cvičení, sportovní tréninky, plavání, angličtina. A někdy taky musejí udělat domácí úkoly.

A s dospělými je to to samé. Podle jednoho výzkumu tvrdí 24 procent dotázaných, že se v práci zdrží přes čas každý den. Dalších 16 procent pak alespoň 2-3 krát do týdne. V jiných zemích je to ještě daleko horší.  V japonském slovníku existuje dokonce speciální výraz pro smrt z přepracování – karosi. Hlavními příčinami karosi jsou buď mozková nebo srdeční mrtvice z dlouhotrvajícího stresu.

U nás přesné statistiky ohledně stresu nemáme, ale podle přibližných odhadů se ve stavu stresu nachází až 50 procent lidí. A až 80 procent z nich se dopracuje k syndromu chronické únavy. Možná i vy znáte jeho příznaky: rychle se unavíte, po ránu se cítíte slabí, špatně spíte, pobolívá vás hlava, nejlíp je vám, když jste sami. Pravidelný stres vede k rozvoji kardio-vaskulárních onemocnění a neurologickým potížím. Oslabuje imunitu, vyvolává problémy trávicí a vylučovací soustavy a podstatně snižuje celkovou kvalitu života.

Je zcela zřejmé, že neustálá přetíženost a stres, který ji doprovází, představují velký problém, který je třeba řešit. Každý z nás může přijmout pár opatření, aby jeho život nebyl tak přetížený.


Ukážu vám, jaké kroky k omezení své zaneprázdněnosti, jsem podnikl já sám:

1. Brát toho na sebe příliš mnoho je moje vědomá volba.

Nikdo mě přece nenutí věnovat se určité práci nebo vést určitý způsob života. Je jasné, že často je důvodem nedostatek financí a jestli horko těžko vycházíte, pak je přetíženost pochopitelná. Ale není omluvitelná, chcete-li touto cestou pouze za každou cenu udržet jistou (a většinou nijak nízkou) životní úroveň. Čím víc budete dřít, tím rychleji se dostaví vážné varování, že jsou věci, které si za žádné peníze nekoupíte. Minimálně své zdraví.

Máme na výběr. Uvědomit si to je první krok k odstranění neúměrné pracovní zátěže. Nejsme přece povinni tak žít. Pokud ale máte pocit, že jinak to prostě nejde, jste tou hlavní příčinou vy sami.

2. Přestat se svou zaneprázdněností chlubit.

Není žádným ukazatelem úspěchu. Právě naopak: nedostatek volného času hovoří o tom, že nejspíš neumíte plánovat.

3. Vážit si odpočinku.

Jedna z příčin, které nás tolik zatěžují, je nepochopení důležitosti odpočinku. Oddech potřebuje náš mozek i naše tělo. V dřívějších dobách měli zato, že čím více člověk pracuje, tím vyšší efektivity dosahuje. V posledních letech stále více výzkumů prokazuje přesný opak. Klíčem k efektivitě je vyváženost práce a odpočinku. Alespoň den-dva v týdnu nechávám veškeré práce a jenom odpočívám. Plánuju si takové dny a velmi tvrdě si je hájím.

4. Přehodnotit své priority.

Zaneprázdněnost skoro vždycky vypovídá o nesprávném nastavení priorit. Často většinu času věnujeme tomu, co se nám nijak nezamlouvá a hlavně to nepotřebujeme. Je třeba svůj čas plánovat a maximální pozornost věnovat skutečně potřebným věcem. Jestliže mi to, čím se zabývám, přináší radost, neúměrná zátěž mizí.

5. Najít si čas pro nemateriální hodnoty.

Nejlepší je čas po ránu: v klidu si posedět se svými myšlenkami, než začne den. Člověk se přitom může věnovat józe, tai-či nebo meditaci.  Pro mě je to možnost pobýt o samotě, zbavit se shonu okolního světa. Takové krátké chvíle na začátku dne vnášejí do života smysl a harmonii.

6. Naučit se říkat „NE“.

Dnes se často mluví o tom, že je třeba naučit se říkat jiným lidem „ne“. Stejně tak je to s našimi přáními.

Seneca napsal: „Moc nad sebou samým je tou nejvyšší mocí; být zotročen vlastními vášněmi je to nejstrašnější otroctví“.

Stále zaměstnaní lidé se snaží všechno stíhat, chtějí obsáhnout, co se obsáhnout nedá, chtějí ovládnout, cokoli je napadne a nepřemýšlejí o tom, zda to vůbec potřebují.

Život je srovnatelný s antickou sochou: pouze odsekáním toho, co je navíc, co přebývá a je zbytečné, získáme skutečné umělecké dílo. A naopak – čím více smetí a zbytečností budeme do svého života vnášet (v prvé řadě informační zátěže), tím více se naše socha bude podobat neforemnému kousku hlíny.

Konečně jsem pochopil smysl tolikrát opakované fráze „mít  život ve svých rukou“. Jenom na mě záleží, jestli bude plný shonu, nebo jednoduchý a harmonický.


15. Nezahrnujte dítě hračkami


deti-hracky

Hračka představuje jeden ze stavebních kamenů při formování budoucnosti dítěte. Stimuluje jeho vývoj a poznávání světa. Moudří rodiče při výběru hraček nehledí jenom na na užitečnost a zábavu. Nepřehánějí to ani s množstvím.

Stejně jako autorka článku nejsme proti hračkám. Jde nám o zájem dětí. Proto uvádíme několik výhod, které děti získají, je-li množství jejich hraček rozumně omezeno.

1. Pomáhá to dětem myslet tvůrčím způsobem

Příliš velké množství hraček dětem brání zapojit představivost. V Německu vyzkoušeli zajímavou věc. Na tři měsíce odstranili z jedné mateřské školky hračky. Na počátku sledovaného obdbí se děti otravovaly, záhy však dětská představivost nabyla vrchu a děti si začaly vymýšlet hry bez hraček.

2. Zvyšuje se soustředěnost dětí.

Je-li v životě dítěte příliš mnoho hraček, je pro ně obtížné soustředit pozornost na něco jednotlivého. Přestává si hraček vážit, protože ví, že kdyby něco, má ještě spoustu dalších možností…

3. Děti se učí rychleji a snáz navazovat vztahy.

Děti, které mají méně hraček, jsou v navazování vztahů s jinými dětmi i dospělými mnohem úspěšnější. V rozmluvě se učí dávat a přijímat. Výzkumy spojují možné budoucí úspěchy dítěte ve vědecké oblasti právě s jeho schopností navazovat přátelské vztahy v dětství.


4. Děti se učí vážit si toho, co mají.

Má-li dítě příliš mnoho hraček, přestává se o ně starat. Neváží si jich, protože ví, že kdyby se náhodou něco rozbilo, okamžitě se mu dostane náhrady. Pokud vaše děti často rozbíjejí hračky, podstatnou část z nich odeberte. Děti brzo pochopí, jak s čím zacházet.

5. Čím méně hraček, tím větší zájem o čtení, psaní a umění.

Menší množství hraček dovolí dětem věnovat se víc knížkám, hudbě nebo kreslení. Láska k umění je přivede ke schopnosti poznávat to, co je krásné.

6. Rozvíjí se dětská vynalézavost.

Ve škole se děti obvykle odpovědi nedozvídají jenom tak – musejí je najít s pomocí poskytnutých nástrojů. Stejný princip bychom měli uplatňovat i při zábavě a ve hře. Menší množství hraček nutí děti být vynalézavější při uplatnění toho, co mají k dispozici. A vynalézavost je schopnost s neomezeným potenciálem.

7. Děti se mezi sebou méně hádají.

Může to vypadat nelogicky. Mnozí rodiče jsou přesvědčeni, že čím více hraček, tím méně dětských pranic. Jenomže nejčastěji je tomu právě naopak. Pokaždé, když dítěti dáváme novou hračku, dáváme mu zároveň důvod k „upevnění“ vlastní obrany vůči ostatním. Sourozenci s malým množstvím hraček se musejí naopak dělit, vycházet spolu a spolupracovat.

8. Děti se učí vytrvalosti..

Děti s velkým množstvím hraček se obvykle snadno vzdávají. Pokud se jim do rukou dostane hračka, s níž si nevědí rady, neumějí ji ovládat, určitě si rychle najdou náhradu v jiné, jednodušší. Je-li hraček málo, učí to děti houževnatosti, trpělivosti a rozhodnosti.


9. Budou méně sobecké.

Děti, jimž se dostává všeho, co si zamanou, jsou přesvědčeny, že to tak má být a bude to tak vždycky. To je však názor, který je může rychle přivést k nesprávnému způsobu života a někdy přímo na scestí.

10. Vzniká prostor pro lásku k přírodě a sportu.

Němá-li dítě doma rovnou celé hračkářství, táhne ho to víc ven a do přírody. Stejně tak spíše inklinuje ke sportu. Obojí je jistější cestou ke štěstí i ke zdraví.

11. Dítě se naučí hledat spokojenost také jinde, než jenom v hračkářství.

Opravdovou životní radost a spokojenost nekoupíme v obchodě. Děti přesvědčené, že jejich štěstí je spojeno s nějakými nákupy, se tímto přesvědčením nakazily od svých rodičů. Daleko vhodnější je děti povzbuzovat, aby žily spokojeně a uměly se radovat z věcí, které se koupit nedají a mají přitom skutečný význam.

12. Udržet pořádek je snazší.

Máte-li děti, víte líp, než kdokoli jiný, že rozházené hračky mohou v bytě vytvořit naprostý chaos. Čím je hraček méně, tím snáze se udržují v pořádku a s nimi i celý byt.

 

14. Jsi pro mě velmi důležitý

dulezity2

Na jedné z přednášek vyhlásil profesor experiment, jehož účastníky se měli stát všichni studenti.

Rozdal jim bleděmodré stužky, svázané do mašličky. Každý student dostal čtyři. Na stužkách byl nápis: „Jsi pro mě velmi důležitý“. Profesor studenty požádal, aby si jednu mašličku rovnou připnuli, protože každý student je v jeho životě důležitým a významným člověkem.

Potom je požádal, aby se zamysleli nad tím, kdo v jejich životě je tím nejdůležitějším a nejvýznamnějším, a jednu mašličku aby dali jemu. Zároveň mu měli říci, o co se jedná a požádat, aby se experimentu zúčastnil: měl dostat i zbylé dvě mašličky a podle svého uvážení je poslat zase dál… Profesor svým pokusem sledoval jediný cíl: chtěl zjistit, jak dokáže lidi ovlivnit vcelku nepatrná drobnost.

Studenti vyšli z posluchárny a lámali si hlavu, komu dají své stužky. Někdo se rozhodl pro jednoho z rodičů, jiný pro bratra nebo sestru, další hned pomyslel na svého partnera… Jeden ze studentů ale nebyl odsud. Všechny blízké měl daleko. Jim dát mašličku nemohl. Celou noc nad tím dumal a k ránu se rozhodl, že ji dá staršímu příteli, který tady ve městě žil a pracoval. Právě on mu poradil, aby šel na tuhle vysokou. Vždycky ho ve všem podržel a když bylo třeba, vysvětloval mu látku a pomáhal s učením.

Když příštího dne skončily přednášky, zašel za ním do zaměstnání. Přítel se divil, že se tak najednou bez ohlášení objevil, málem se polekal, že se stalo něco zlého. Když se ovšem dozvěděl pravý důvod návštěvy, byl opravdu na rozpacích. Nikdy se mu od nikoho podobného uznání nedostalo. Student naléhal, ať si mašličku na klopu připne a podle svého ať naloží se dvěma dalšími. „Víš, že tu nikoho blízkého nemám, všichni jsou daleko. V celém městě ten nejdůležitější a nejvýznamnější člověk jsi pro mě ty“, vysvětlil mu.

Nakonec mu tedy, že udělá, co po něm chce a bude mu referovat o výsledcích.


Když student odešel, vrátil se jeho přítel ke své práci. Po pracovní době ho napadla odvážná myšlenka: dát zbylé dvě stužky svému šéfovi. Boss podniku byl neobyčejně strohý člověk. Svou profesi však dokonale ovládal a byl v ní velikou autoritou. Vždycky však byl nesmírně zaměstnaný. Sekretářka mladému muži řekla, že ho šéf přijme, ale bude muset počkat. A tak čekal. Když se nakonec dostal dovnitř, zastihl šéfa za stolem zavaleným papíry.

„Co si přejete?“, zeptal se šéf bez okolků. Mladík zápolil s trémou, přesto mu však dokázal vysvětlit důvod, proč přišel a ukázal mu dvě modré mašličky.

Nadřízeného to velmi udivilo. „Proč si myslíte, že zrovna já bych je měl od vás dostat?“, zeptal se.

Mladý muž teď už souvisleji pronesl, že se mu líbí jeho nadšení, jeho zápal pro věc, jeho hluboké znalosti a ochota dát všechno pro zájem podniku. Že se od něj mnohé naučil a stále se učí a že je hrdý, že v tomhle podniku a s ním pracuje.

Šéf nebyl zvyklý moc často slyšet upřímná slova nadšení a vděčnosti. S jistými pochybami si dvě modré stužky vzal. Jednu si připnul na sako a druhou strčil do kapsy. Podřízený poděkoval a odešel.

Poněkud vykolejený a dokonce i rozpačitý šéf toho dne zásadně porušil svůj obvyklý pracovní rozvrh a odešel nedlouho po mladém podřízeném.


Manželka se neobyčejně divila včasnému příchodu svého chotě a ptala se, zda se snad něco nestalo. Odpověděl jí, že prostě chtěl být doma s ní a jejich synem. „Je doma?“, ptal se. Manželka syna zavolala. Když se objevil, požádal ho otec, ať se s ním na chvíli posadí na verandě. Žena nevycházela z úžasu. Obvyklé bylo, že muž se vracel nejenom pozdě, ale navíc ještě ve svrchovaně špatné a nemluvné náladě.

Také syn byl zmatený – nebylo otcovým zvykem utrácet drahocenný čas na matku nebo na něj.

Nicméně vyšli na verandu a posadili se na schůdek před ní. Otec se pozorně podíval na syna, který mu věnoval pohled plný utajeného smutku. Řekl synovi, že si uvědomil, jak velkou dělal chybu. Nevěnoval se mu, nebyl s ním dost pohromadě, nepomáhal mu, když bylo třeba. Rozhodl se to změnit, protože on a maminka jsou pro něj těmi nejdůležitějšími a nejvýznamnějšími lidmi na světě. Pak mu vyprávěl, co se mu dnes přihodilo. Vytáhl zbylou modrou mašličku a přišpendlil ji synovi na tričko: „Pochopil jsem, že jediný, komu ji musím dát, jsi ty. Ty jsi pro mě to hlavní, to nejcennější, to nejdražší. Když ses narodil byl to nejšťastnější den mého života. Jsem na tebe pyšný.“

Syn se slzami v očích otce objal: „Myslel jsem, tati, že mě prostě přehlížíš, že mě nepotřebuješ. Mám tě rád!“

Seděli tam vedle sebe a oba byli naměkko…

* * * * *

Profesorův experiment byl velmi zdařilý. Jeho výsledky změnily nejeden život k lepšímu. Čistě jen proto, že každý z účastníků řekl nahlas to, co cítil.

Je zcela v naší moci obléci city do slov a sdělit druhému, jak moc je pro nás důležitý a významný!

 

 

13. Kult dítěte musí skončit  blog.iDNES.cz  Andrej Ruščák

Větu „dobro dětí je důležitější, než dobro dospělých“ považují mnozí za odvěkou pravdu, ale nejen, že tomu tak není, ale hlavně platí, že čím důsledněji se tato věta uplatňuje, tím nesamostatnější ty děti bývají v dospělosti.

Pamela Druckerman, Američanka, která žila jako expat ve Francii, napsala vynikající knížku, která se jmenuje „Bringing Up Bébé: One American Mother Discovers the Wisdom of French Parenting“, tedy volně přeloženo „Výchova bébé: O americké matce, která objevila moudrost francouzské výchovy“. Francie je totiž jednou z posledních zemí civilizovaného světa, která je vůči kultu dítěte imunní, což musím kvitovat volaje zřetelně a nahlas: Vive la France!

 

Uznat dětem autonomii, dát jim práva, uznat, že mají vlastní názory a postoje a respektovat je, to všechno je v pořádku a to je vývoj, který považuji za velmi dobrý, protože výchova v tomto duchu produkuje budoucí dospělé, kteří jsou zdravě sebevědomí, nejsou ustrašení a nečekají pasivně v koutě ze strachu, že když udělají omyl, následky budou bolestné. Bohužel, u toho to neskončilo. Děti byly postaveny na piedestal, a, k jejich vlastní škodě, se z nich staly objekty kultu. A běda, když se toho kultu někdo neúčastní, barbar jeden! Určitě je minimálně potenciální násilník – tahle logika se nese většinou současného západního světa.

 

Coby civilizovaný svět jsme udělali za posledních pár desetiletí několik hrubých chyb. Jednak jsme přijali za svou logiku, že dítě je v podstatě jen malý dospělý, ale protože vidíme, že je slabší, chceme ho, logicky, chránit více, než dospělé. Problém je v tom, že buďto řekneme, že dítě potřebuje zvláštní ochranu, a tudíž budeme do určitého stupně rozhodovat za něj (což musíme, protože dítě se nemůže kvalifikovaně rozhodnout ve všem zodpovědně samo za sebe), s čímž ovšem ruku v ruce jde to, že dítě nemůže být autonomní ve všem, a ano, jeho práva jsou menší, než práva dospělých. Nebo řekneme, že dítě je jako malý dospělý (to říkáme většinou tehdy, když chceme zabránit jeho trestání, ať už fyzickému či psychickému s dodatkem, že vůči dospělému by si to také žádná soukromá osoba nedovolila), ale v takovém případě by dítě muselo převzít i dospělou zodpovědnost, což nedělá, protože z principu to dělat nemůže.

 

Druhou velkou chybou, kterou jsme učinili, je naše společenská posedlost bezpečím za každou cenu. V angličtině se výchově v duchu této posedlosti říká „helicopter parenting“, v norštině se takovým rodičům říká „curlingforeldre“, protože rodič v takovém případě „obletuje“ svého potomka ze všech stran jako vrtulník, popřípadě mu „umetává“ cestičku jako při curlingu. Hlavně aby se mu nic nestalo, hlavně aby ho něco nezranilo, nebo aby se nedej Bože nezranilo samo. To je samozřejmě důležité dělat, ale u dítěte dvouletého, ne desetiletého a už vůbec ne u „dítěte“ patnáctiletého – a divili byste se, ale s tímhle „obletováním“ například ve Spojených státech či v Kanadě spousta rodičů pokračuje ještě v době, kdy tyto „děti“ jdou na univerzity. Dítě se musí potkávat se stresem, nebezpečím a rizikem, protože pokud si na něj nezvykne v dětství, nebude se s ním umět vypořádat v dospělosti.

 

Třetí velkou chybou je, jak jsem zmiňoval už v úvodu článku, je náš nezdravý vztah k dětem jako skupině spoluobčanů, tedy k dítěti jako kategorii, ne nutně ke konkrétním dětem. Naše společnost začala děti uctívat, stavět na piedestal, dělat z nich alfu a omegu společnosti, kolem které se vše točí, a pro jehož dobro se vše musí dělat. To je ten bod, v němž Francouzi, jako jedni z mála, se dosud drží racionality. Děti se ve Francii vychovávají tak, že následují své rodiče, kteří jejich narozením rozhodně neobracejí svůj život vzhůru nohama, ale je to dítě, které se musí (za pomoci rodičů) přizpůsobit rodičům, nikoliv naopak. Francouzské děti bývají ve srovnání se svými britskými, americkými či skandinávskými vrstevníky daleko kultivovanější, umějí se lépe pohybovat ve společnosti dospělých. Proč? Protože Francouzi své děti socializují, tedy nechávají je naučit se, jak se v normální společnosti chovat. Zbytek západního světa, jak se zdá, jde opačnou cestou – vytváří dětem umělou bublinu, slonovinovou věž idealizovaného, bezpečného „Dětství“ s velkým D, o němž jen dospělí vědí, jak má správně vypadat. Běda komukoliv, kdo by takovéto růžovoučké Dětství nechtěl svým dětem dopřát, jakož i běda dětem, které o něj nestojí a chtějí se zapojit do světa skutečného.

 

Dítě totiž není důležitější než dospělý. To říkám jako milující rodič, jako člověk, který si se svým synem hraje, učí ho, ukazuje mu svět a učí ho být samostatným člověkem. V diskusích se objevuje až příliš často argument „na dospělých/rodičích nezáleží, udělejte to pro ty děti“ – pominu-li, co autoři takových tvrzení asi mohou vědět o tom, co ty samotné děti mohou chtít, považuji za skandální, že tito lidé nastolili atmosféru, v níž nesouhlas s takovým tvrzením dělá z člověka pomalu Heroda. Představme si etické dilema. Hoří. V domě jsou dva dospělí a dítě, všichni spí. Hasiči přijíždějí na místo, vědí, kdo v domě je. Bude-li velitelem zásahu někdo, kdo podléhá nesmyslnému kultu dítěte, bude záchranná akce probíhat stylem „zachraňte dítě, a když bude čas, zachraňte i rodiče“. Bude-li velitelem zásahu někdo normální, přikáže „udělejte co je ve vašich silách, abyste zachránili, koho se dá, a musíte-li se rozhodnout, klíčem budiž to, kdo má v dané situaci větší šanci se z toho dostat“.

 

Naše současná posedlost dětmi, coby doslova objekty kultu, ovšem škodí samotným dětem; bereme jim možnost si přirozeně hrát, bereme jim fantazii, bereme jim svobodu, kterou jsme sami měli, když jsme vyrůstali, jakož i šrámy, které nás to stálo; to všechno ve jménu jejich údajného bezpečí a „psychické pohody“. Jak je možné, že ještě za mého mládí bylo standardem mít klíč na krku a být, coby devítileté dítě, sám doma, a přitom nejenže nepodpálit dům, ale ještě i umýt nádobí, vyvenčit psa, jít si ven hrát a počkat na příchod rodičů? Ne, nejsem tak starý, aby se muselo argumentovat tím, že „časy se zásadně změnily“. Udělat tohle jako rodič dnes, tak v Evropě mám na krku sociálku a v Americe kromě sociálky sedím rovnou v kriminále. Proč? Kvůli kriminalitě? Ale vždyť je nižší, než kdy předtím, obzvlášť výrazně nižší, než například v těch devadesátých letech! A rozhodně jsem, jako dítě, nestrádal, bavilo mě to, a protože podobně samostatné byly všechny děti v okolí, vždy byli kamarádi, s nimiž se dalo něco podnikat. A dnes? V době, kdy rodiče vozí děti autem pomalu až do třídy a musejí najímat někoho na hlídání každou chvíli? Co jsme to, jako společnost, udělali? Proč ta panika? Odkud se bere ten strach, že každou chvíli, kdy nevíme přesně, kde naše dítě je a co dělá, určitě bude minimálně někým unesené, ne-li rovnou mrtvé?

 

Jednou z žen, kterých si nesmírně vážím za práci, kterou dělají, je Lenore Skenazy, americká novinářka, guru projektu Free Range Kids, autorka stejnojmenného blogu a moderátorka televizního pořadu World’s Worst Mom (Nejhorší matka na světě), která se proslavila tím, že nechala svého dvanáctiletého syna dojet ze školy domů newyorským metrem samotného a napsala o tom na internet. Po velmi bouřlivé reakci, která logicky následovala, se pustila do vyvracení jednoho mýtu za druhým a boje za to, aby naše děti měly možnost zažít dětství takové, jako jsme zažili my sami; s fantazií, kamarády, nikým neorganizovanou hrou, lezením po stromech místo po certifikovaných superbezpečných prolézačkách (s jakou láskou vzpomínám na to, jak jsem jako dítě visel hlavou dolů z takové té kovové konstrukce o tvaru duhy, pod níž byl beton), aniž by jejich rodiče riskovali, že je za to zavřou a jejich děti dají pěstounům. V Americe totiž jde, pokud jde o to, dětem dovolit takové „skandální ohrožení jejich bytí“ jako třeba jízdu na kole do školy vzdálené jednu míli, opravdu o kriminál.

 

Vypadá to, že jsme, jako rodiče, čím dál více nuceni státem a společností kolem nás, médii a „opinion makery“ nuceni do opičí lásky vůči svým dětem, místo do lásky skutečné, „lidské“, která je spojena s tím, že je ve jménu té lásky potřeba někdy chtít po dítěti, aby udělalo to, co rodič chce, byť dítě chce něco jiného, popřípadě s tím, že by opravdu mělo být na rodičích, aby rozhodli, když už za své děti mají zodpovědnost, co jim dovolí, a co už ne. Místo toho, abychom děti vedli k tomu, aby si dokázaly poradit s životem, jaký je doopravdy, to vypadá, že velká část generace dnešních rodičů vzala soubor všeho, co se jim na jejich vlastním dětství nelíbilo (a co přitom bylo pouze důsledkem nedokonalosti našeho světa), a negací těchto „negativ“ se rozhodla to „napravit“ a vlastním dětem „dopřát“ život v nekonečné pohodě a nekonečném snění.

 

Jenže sen má smysl jen tehdy, existuje-li i syrová realita, podobně, jako poznání dobra se neobejde bez poznání zla, či vychutnání si krásné dovolené se neobejde bez kontrastu v podobě každodenní rutiny. Tak či onak, ostatně soudím, že současný kult dítěte, tedy tato kolektivní opičí láska, musí být zničen, zadupán do země a zapomenut.

 

Pro dobro našich dětí.


12. 72 krásných vzpomínek na šťastné dětství

72-big

Krásné vzpomínky na dětství s námi zůstávají po celý život. První vločka na dlani, první mýdlová bublina, vůně vánoční jedličky, to jsou nedocenitelné okamžiky poznávání světa.

Uvádíme seznam věcí, které můžete dělat společně se svým dítětem, aby jeho vzpomínky na dětství byly šťastné.

  1. Pouštět prasátka.
  2. Pozorovat, jak klíčí semínka.
  3. Společně sjet z vysokého zasněženého kopce.
  4. Dávat 5. prosince do vody „Barborku“.
  5. Vykrajovat zubaté čelisti z pomerančových slupek.
  6. Dívat se na hvězdy.
  7. Obkreslovat mince a listy položené pod list papíru.
  8. Potřásat tužkou skrytou v dlani, aby se zdálo, že je pružná.
  9. Prorážet pramínkem vody dírky do ledu.
  10. Udělat si karamel na lžičce.
  11. Vystřihovat girlandy papírových lidiček.
  12. Hrát stínové divadlo.
  13. Házet žabky.
  14. Vyrábět kreslený film na stránkách sešitu.
  15. Zařídit si byt v krabici od lednice.
  16. Plést věnečky.
  17. Předvádět vulkanický výbuch za pomoci sody a kyseliny citronové.
  18. Provést pokus se zelektrizovaným papírovými figurkami.
  19. Psát přes kopírák.
  20. Vyrobit si stříkačky z plastových lahví a uspořádat bitvu.
  21. Poslouchat, jak zpívají ptáci.
  22. Házet po proudu klacíky, vyhrabávat kanály a stavět rybníčky.
  23. Postavit si chatrč.
  24. Zatřást stromovou větví, když pod ní dítě stojí – a zařídit tak listopad, sněžení, nebo dešťovou spršku.
  25. Pozorovat východ a západ slunce,
  26. Těšit se z fází Měsíce.
  27. Pozorovat oblaky a hádat, čemu se podobají.
  28. Vyrobit si větrník.
  29. Svítit si potmě baterkou.
  30. Vyrábět chobotnice z pampelišek a panenky ze šípků.
  31. Chodit na ryby.
  32. Nechávat otisky svěho těla ve sněhu.
  33. Krmit ptáčky.
  34. Vyrábět tajemství.
  35. Stavět dům z nábytku.
  36. Sedět u ohně. Opékat buřty na klacku.
  37. Pouštět draka.
  38. Chytit dítě za ruce a točit se s ním dokola.
  39. Postavit hrad z písku. Zahrabat se do písku. Hrabat hlubokou studnu, abychom se dostali k vodě.
  40. Sedět potmě, jen při svíčkách.
  41. Dělat z vlasů se šamponem čertovské růžky.
  42. Foukat do prázdné láhve.
  43. Opakovat jedno slovo tolikrát, až se změní v jiné.
  44. Vydávat vítězný pokřik Komančů.
  45. Divit se, jak velký je náš stín a hrát s ním na honěnou.
  46. Skočit doprostřed kaluže.
  47. Psát mlékem tajné texty.
  48. Uspořádat bouři ve sklenici vody.
  49. Schovat poklad v kaši na talířku.
  50. Domlouvat se znakovou řečí.
  51. Nalepovat si nosy z křidýlek javoru, nosit vyznamenání z lopuchu a náušnice z třešní.
  52. Foukat do peříčka.
  53. Vykrajovat formičkami cukroví.
  54. Navlékat jahody na stéblo trávy.
  55. Hrát si na Kyklopy.
  56. Sborově zpívat.
  57. Opravit oblíbenou hračku.
  58. Pouštět mýdlové bubliny.
  59. Zdobit stromeček.
  60. Pískat na píšťalku z akátu.
  61. Vyrobit domek pro panenky.
  62. Vylézt na strom.
  63. Hrát si na duchy.
  64. Vymýšlet si maškarní obleky a převlékat se.
  65. Hovořit o snech.
  66. Bubnovat na vlastnoručně vyrobený buben.
  67. Pustit do nebe balónek.
  68. Připravit dětský svátek.
  69. Pozorovat svět přes barevná sklíčka.
  70. Malovat na zapocená okna.
  71. Skákat do hromad shrabaného listí.
  72. Začít oběd moučníkem.

Ať je dětství vašich dětí šťastné!

http://www.pronaladu.cz

 

 

11.Co to je proboha za rodiče?!


co-to-je-za-rodice

Učitelka na prvním stupni jednou zadala dětem úkol napsat práci o tom, co by si přály, aby pro ně Bůh udělal. Večer, když práce pročítala, narazila na jednu, která ji velmi rozrušila.

V tu chvíli přišel domů její muž a viděl, že pláče. „Co se stalo?“ – ptal se. „Čti“ – odpověděla jenom a natáhla k němu ruku se sešitem jednoho chlapce.

„Bože, dnes tě chci poprosit o něco zvláštního: změň mě prosím tě v televizor. Rád bych byl na jeho místě. Chtěl bych žít tak, jako žije televizor v našem domě. Chtěl bych mít své zvláštní místo, kde by se kolem mě scházela celá rodina. Aby mě poslouchali a neskákali mi do řeči a nevyptávali se, když chci něco říct. Chtěl bych být také středem pozornosti. A chtěl bych, aby se o mě starali, jako se starají, když televizor nejde. Taky bych byl rád pohromadě s tátou, když se vrátí domů – třeba i unavený. A aby si mě moje maminka všímala, aby šla ke mně, když zůstane sama a je je jí smutno. Chtěl bych, aby moji rodiče aspoň někdy nechali všeho být a strávili trochu času se mnou. Bože, vlastně nechci tak moc, chci se mít jenom tak jako jakýkoli televizor“.

„No to je hrůza! Ubohý kluk!“ – vykřikl učitelčin manžel. „Co to je proboha za rodiče?!“

Se slzami v očích mu učitelka odpověděla: „To je práce našeho syna…“

http://www.pronaladu.cz

 

10.Mateřská terapie. Kouzelná síla slov.

http://www.pronaladu.cz/materska-terapie-kouzelna-sila-slov/

materska-terapie

Když jsme sotva zahájili boj o svého nejstaršího syna, jeden psychiatr nám kromě různých neefektivních podivných postupů poskytl obrovský dar: vyprávěl nám o experimentu, který se uskutečnil někde v Anglii.

Maminky nemocných dětí tam každou noc prováděly jednoduchý rituál. Když dítě usnulo, vyčkaly aktivní fáze snu – přibližně po patnácti minutách od usnutí. A potom opakovaly dítěti jednoduchá slova:

«Mám tě ráda. Jsem na tebe pyšná. Jsem moc ráda, že jsi můj syn. Jsi pro mě ten nejlepší syn na světě!“

Text byl zhruba takový – pro všechny stejný.

Tyto děti srovnávali pak s jinými, s podobnými onemocněními, kterým ale maminky v noci nic nešeptaly. Děti, které ve snu poslouchaly mámino vyznání, se uzdravovaly mnohem rychleji. Tomu se říká mateřská magie.

Začali jsme to ihned uplatňovat u našeho syna. Je to velmi jednoduché a narozdíl od většiny ostatních druhů léčby bezplatné a vždy po ruce. Nejprve jsem synkovi říkala slova podle původního scénáře. Potom jsem začala improvizovat. Uběhlo už pět let a já do dneška v noci všem třem svým chlapečkům našeptávám láskyplná slova. Každému z nich a každou noc.

Je pro mě těžké mluvit o konkrétních projevech, ale Dany už není autistický. Jsem přesvědčená, že moje noční šeptání sehrálo svou roli. A navíc je to něco, co obohatilo nejen děti, ale i mě. Je to magie, která působí obousměrně! Něco moc důležitého získává dítě i matka.

Co nám to přináší?

Pocit blízkosti s každým z dětí.  Je to s ničím nesrovnatelný pocit. Ať jim je kolik chce let, když spí, podobají se malým andělům. Během dne není tak snadné je obejmout nebo vzít do náručí – mají toho tolik na práci! Ale v noci je objímám a šeptám jim o tom, co je důležité pro nás oba. A cítím, jak roste a upevňuje se naše vzájemná blízkost.

Individuální čas pro každého. V proudu dní se nemohu vždycky a každý den věnovat všem třem tak výhradně, jak bych chtěla. Nejčastěji jsme všichni pohromadě, celá čtveřice. Hrajeme si, povídáme, jíme, myjeme si ruce – zkrátka všechno společně.

Avšak v těch nočních chvílích je každý sám za sebe, zvláštní a vyjímečný. Každému z nich říkám různá slova. Vycházím přitom z toho, co zrovna teď chci a co je třeba tomu malému říci.

Mohu jim říkat něco důležitého, co by ve dne mohli přeslechnout. Někdy se kluci nechovají dvakrát hezky a zlobí, což samozřejmě naši komunikaci ten den ztíží. Ale když jim v noci šeptám do ouška, jak je mám ráda, všechno zlobení odplouvá do nenávratna. Všechny spory, nedorozumění i tvrdohlavost.

Dítě vnímá lásku. Potřebuje ji vnímat. Jednou jsem si někde přečetla, že je dobré dítěti říci, že kdybychom si byli bývali mohli vybírat, vybrali bychom si ze všech dětí na světě právě je. Když jsem to poprvé řekla našemu Matýskovi, byl ohromený a nadšený zároveň. Chodil a stále opakoval: „Opravdu byste si vybrali mě?“ Tehdy jsem si uvědomila, že pro děti je velmi důležité vědět, že jsou zvláštní, že jsou potřebné a důležité právě takové, jaké jsou. Tahle věta spolu s otázkou: „Už jsem ti dnes řekla, jak moc tě mám ráda?“ se trvale usídlila v našem životě, v našich rozhovorech. A Matěj v odpověď vždycky prohlašuje, že on by si jako rodiče na celém světě taky vybral zrovna nás a zrovna tak svoje malé brášky.

Stále jim říkám velmi důležité věty. Existuje výraz „řešící fráze“ – jsou to věty měnící vnímání světa, léčivé pro duši. Jejich slova jsou obyčejně velmi prostá – o lásce, o přijetí, o lítosti.  Zjistila jsem, že jestliže takové věty říkám v noci svým dětem, řeší to mnohé problémy. Například s hierarchií v rodině. Které věty to jsou a které já obvykle používám:

    1. «Jsem tvoje maminka a ty jsi můj syn» — tato věta pomáhá, chybí-li vám pocit spojení s dítětem, zejména spojení duševního. Stejně tak, je-li hierarchie nějak poorušena a není zřejmé, kdo je čí maminka.
    2. «Já jsem velká a ty jsi maličký» — také tato věta se týká hierarchie. Kromě toho vám pomůže ve vztahu s dítětem dospět. Dětem se opravdu velice uleví, když maminka konečně dospěje .
    3. «Já dávám a ty si ber» — jsou to slova o hierarchii, o směrování energie. Pomáhá, pokud matka podvědomě z dětí energii spíše čerpá.
    4. «Jsi pro mě ten nejlepší (nejstarší) syn». Tady je možné přidat i pořadí dítěte. Já sama mám například rovnou tři syny. A každý z nich je na svém místě skvělý.
    5. «Jsi právě ten syn, kterého potřebujeme». Tohle dítěti pomůže cítit se cenným, dobrým. Zvláště bych ji doporučila těm, kdo mají sklon ustavičně své dítě srovnávat s jinými – a to nikoli v jeho prospěch.
    6. «Nemusíš pro mě nic dělat, mám tě ráda za to, že jsi!“ Tady se asi mnozí zarazí. Ale ta věta není o tom, že odteď už nemusíš mýt nádobí… Spíše o tom, že vůči mně dítě nemusí cítit zátěž nějakého dluhu.
    7. «Jsem tak moc ráda, že jsi na světě!». Zvláště pomáhá těm, kdo měli dítě neplánovaně.
    8. «Jsem ráda, že jsi chlapeček». Hodí se tehdy, když jste si velice přáli dcerku a dlouho jste se nemohli „smířit“ s pohlavím narozeného potomka.
    9. «Máme tě s tatínkem moc rádi, jsi náš synáček» — klíčovým je tady slovo „náš“. Pomáhá těm, kdo mají tendenci si děti „přetahovat“.
    10. «Jsi stejný jako tvůj tatínek.», «Tvůj tatínek je ten nejlepší tatínek pro tebe», «Dovoluji ti mít rád tatínka a brát si od něho, co chceš» — v případech, kdy máte s otcem dítěte konflikt, kdy ho nevychovává, nebo jste rozhádaní. Ale věty jsou užitečné i pro ty rodiče, kteří jsou spolu a v souladu. Například když matka nechce dítě přenechávat na starost otci a nerada vidí, když se jím zabývá.
    11. «Je mi to moc líto». Tato věta je velmi vhodná, když jste se během dny pohádali, nerozuměli jste si, nemohli jste se shodnout, došlo na tresty apod. Prosit o odpuštění není vhodné – narušuje se tím hierarchie. Ale omluvit se a říci, že je vám to moc líto, je správné.
    12. «Jsem na tebe pyšná». Tohle zvláště pomáhá, máte-li tendenci udělat z dítěte někoho, kým není a kým možná ani nikdy nebude. Pomáhá rovněž dětem, které se výrazně odlišují od ostatních.
    13. «Mám tě ráda». Tři kouzelná slova zabírající vždycky. Je-li v nich skutečný cit. Pokud nepronášíte čistě automaticky jenom slabiky a písmenka, ale vložíte srdce do tohoto nejkrásnějšího, prostého vyznání.

Jak vybírat patřičné věty?

Je možné a také nutné vyzkoušet ty nejrůznější. Sami záhy pochopíte, jaké jsou pro vás a pro vaše dítě ty důležité a potřebné. Já například podle sebe vnímám, že vyslovím-li větu pro tento den či noc zvláště důležitou, následuje obvykle hluboký výdech. V člověku se něco uvolní, oddechne si.

Platí to i o dítěti. Jestliže pro něj bylo důležité zrovna to „něco“ od vás uslyšet, například, že jste na něj pyšná, vzdechne si, uvolní se. Pozorujte ho zkrátka. Někdy si člověk příznaků hned nepovšimne, jindy nejsou dost výrazné. Ale hlavní znak je vždycky obvykle ten jeden: jisté uvolnění.

Na pronášení kouzelných vět se člověk musí naladit. Určitě to nejde dělat mechanicky. Je důležité vložit se do toho duší, ne v nějakém chvatu. Něco jako – tak teď tři minuty budu opakovat tyhle věty podle seznamu a všechno bude rázem OK. K tomu nejsložitějšímu dochází uvnitř. Aby to byla slova magická, musíte je tou magií nabít. Náboj, který naše děti potřebují, je v našem srdci.

Někdy je k tomu, aby člověk dokázal vyslovit taková prostá slova, třeba něco podobného nejdříve říci (v srdci) svým rodičům. Znám případy maminek, které při prvních pokusech v noci nad svým maličkým usedavě plakaly. Plakaly pro svou vlastní dětskou bolest. Magie je však proto magií, že léčí. A léčí i naše mateřská srdce.

Noční „rozhovor“ nemá být dlouhý. Jde o nějaké tři-pět minut. Jsou to však velmi silně emocionálně nabité minuty. Důležité je dělat to pravidelně, po maličkých krůčcích. A nemyslet si, že jednou za týden budu dítěti tři hodiny našeptávat svou lásku. Jíme několikrát denně a ne jenom v neděli, že ano?

Kromě toho ovšem nezapomínejte takové věty vyslovovat i ve dne, mezi řečí. Bez zvláštního důvodu. A obejměte dítě, když jde kolem vás. Dejte mu pusinku na krček, když sedí vedle vás. To jsou chvilky, které si děti pamatují celý život, které je sytí po celý život. A nejspíš právě je si také budou pamatovat.

Sílu mateřských slov nelze vůbec docenit. Abyste si to uvědomili, vybavte si, jaká slova své vlastní maminky si dodnes pamatujete, po třiceti, čtyřiceti letech. A která z nich pro vás byla zvláště důležitá.

Tato magie je vám dostupná vždycky, nestojí vás nic a nic zvláštního k ní také nepotřebujete. Až vaše dítě usne, prostě mu pošeptáte něco důležitého do ouška.

«Mám tě moc ráda. Jsem na tebe pyšná. Jsi pro nás s tatínkem ten nejlepší syn»

Co může být více prosté? Co může být kouzelnější, než taková slova, z lásky vyslovená maminkou?

 

9. Rodičům

     V těle matky prochází nová lidská bytost celým vývojem fyzické formy  na této planetě. Je to nezbytné k uvědomění si své pozice. Během této doby je již vlastní bytost - duše přítomna v těle a učí se od matky reagovat na různé podněty. Je to velice důležité období. Přestože tělo je zejména zpočátku ještě ne zcela podobné člověku, vlastní bytost je již přítomna. DÍTĚ JE PLNĚ VĚDOMÉ A JEHO EXISTENCE V PŘÍTOMNOSTI JE DOKONALÁ. Postupně jak se vlastní tělo vytváří a je už ovlivňováno vnějšími faktory, vzniká potřeba realizovat, se narodit se. V této fázi je znát, zda je vztah, kam dítě přichází, harmonický, či nikoliv. Lidská bytost přichází na svět přesně. Nepřichází ani dříve, ani později, přichází právě tehdy, jak to potřebuje pro svůj vývoj.

     Těsně po narození je dítě velmi zranitelné. Otec by měl být vždy přítomen porodu. Ruce otce jsou první, které dítě po porodu drží, a ihned je dává matce. Dítě tak pocítí přítomnost a ochranu (přijetí) od otce a vzápětí přijetí matky, které se projeví přiložením k prsu.Je tím nastartována (změněna) základní komunikace mezi matkou a dítětem, nahrazena komunikace pupeční šňurou. Tak se postupně rozebíhá nový způsob komunikace - kojení. Kojení je jedna z nejdůležitějších forem komunikace dítěte s matkou a s prostředím.

     Lidská slova: NE - SPO - KOJENÍ. Nebyli jste dostatečně kojeni svou matkou. Tady vůbec nejde o nějaké látky a živiny, jak uvádí rozumem ovlivněná věda. Kojení je širokospektrální prostředek komunikace. Dítě má na horním patře místo - jakýsi "senzor", jímž s matkou komunikuje. Naopak žena má toto místo na bradavkách. Tím, že má dítě bradavku v ústech, dochází k přenosu informací.

     Nejen mateřským mlékem živa je lidská bytost. To je vysvětlení, proč někdy děti vyžadují kojení bez vnějších, rozumových příčin a proč někdy, sotva se přisají, tak se hned odvrátí. Došlo v tu chvíli "jen" ke komunikaci, výměně informací mezi matkou a dítětem. Tak jak si dítě samo říká, jaký obsah mateřského mléka potřebuje, podobně se tímto způsobem i dozvídá, co se děje. Vidí např., že matka pláče, ale nechápe proč - jeho aktuální zkušenost mu nedostačuje na to, aby děj pochopilo. Pak si dítě žádá o přiložení k prsu. Dítě si chtělo třeba jen něco potvrdit. Představte si, jak se asi cítí dítě, které nemá tuto příležitost. Kolik nezodpovězených otázek právě z období věku kojence zůstává uloženo v podvědomí. Třeba odložená miminka v kojeneckých ústavech. Vývoj, kterým lidská bytost - dítě projde v dětství, má přímý vliv na další život. I vy jste byli dětmi. 

 

     Pokud po přečtení těchto řádek cítíte nějaké děje "uvnitř" sebe sama, je to znamení, že tato oblast je u vás nevyřešená. Jak opět dosáhnout harmonie? 

     Zkuste si uvědomit, že odpouštíte své matce, že ona neuspokojila plně vaši biologickou potřebu, pokud se tak stalo. Proto se uvnitř cítíte nespokojení. No a pokud již víte, nečiňte tak svým dětem. Pokud se už tak stalo, omluvte se jim. Pokud nemáte odvahu, učiňte tak v duchu. Opakujte jim tuto omluvu tak často, jak budete potřebovat. Slyší vás a potřebují slyšet pravdu, stejně jako vy.

     Další základní potřebou je, aby dítě bylo během prvních let života doslova přilepené na matce. To vidíme u různých domorodých kultur, kde ženy mají svou pozici a nikdo jim neříká, co mají se svými dětmi dělat. Pokud jste ženou, vnímejte své instinkty. Jako matka víte, co máte dělat. Jen dovolte věřit si! Pokud ještě nejste matkou, nemějte strach, z toho, co přijde. Dovolte si vědět, dovolte si využívat mimosmyslového vnímání, které jako žena máte aktivní. 

 

     Miminko nevnímá čas. Pokud je odloženo, neví, že tento stav někdy skončí, že vůbec může skončit, že se jedná o přechodný stav, ne o konečný (nekonečný). Proto odložené miminko, pokud aktuálně v přítomnosti potřebuje přítomnost matky nebo otce, prožívá toto odložení jako definitivní a jeho reakce je tedy naprosto přiměřená. Reakce podrážděné zoufalé matky typu: "Proč tak řveš, vždyť já se hned vrátím", je neadekvátní. Miminko žije v přítomnosti. Buď tam matka je, nebo tam není. Nějaké doufání, naděje jsou pro dítě czí pojmy. Pokud matku potřebuje a ona u něj není, tak jí volá. Tím nejpřirozenějším způsobem, pláčem.

     Také pláčete, pokud nejste uspokojeni. Pláčete, protože si nevíte rady. Všechno, vzdělání a zkušenosti jsou vám k ničemu, nic nemění situaci, kterou prožíváte. Jste v koncích, rozum je v koncích. Co je pod rozumem? Instinkty. Jaký je prvotní instinkt smyslové komunikace kromě doteku?  Pláč. Tak pláčete, vlastně voláte maminku. Potřebujete obejmout. Jistě to znáte.

 

DÍTĚ TU NENÍ PROTO, ABY SVÉ RODIČE OMEZOVALO, ALE ABY JE UČILO!

ABY SI UVĚDOMOVALI!

UVĚDOMTE SI, KOLIK LÁSKY VÁM DÁVÁ VAŠE DÍTĚ,

JAK BEZMEZNĚ VÁM VĚŘÍ, JAK ZCELA SE DÍVÁ A NAPODOBUJE, JAK DOKANALÝM JE ZRCADLEM!

     Pokud budete tuto přirozenost respektovat, najednou zjistíte, že nemáte méně času, než dřív. Navíc svému dítěti umožňujete spolu s vámi prožívat běžný den, život takový, jaký je. Právě to dítě zajímá! Proto přišlo právě k vám, protože potřebuje vaše životní zkušenosti. Jste to vy, právě vás si vaše dítě dítě vybralo. Nesuďte podle "obecných" norem, jak to má být.

     Zabývejte se tím, co potřebujete a přitom mějte dítě u sebe. Dítě totiž ze všeho nejvíce potřebuje prožívat běžný život. Nikoliv být ve svém "dokonalém pokojíku a hrát si s "dokonalými" hračkami. Nevnímejte své dítě jako omezení. Ono vás také tak nevnímá a to by mohlo lépe, než vy. Dítě totiž žije vědomě v přítomnosti. Nechápe zatím čas, řídí se instinkty těla. Ty jsou správné.

     Představte si, že si přijdete do této reality užít, hrát tuto velkolepou hru. Vnímate zvuky, barvy, doteky a chcete víc. Chcete poznávat a odhalovat. Používáte své smysly, kterými poznáváte a uvědomujete si hrubohmotný svět. Jste připraveni. Potom přijde vaše ustrašená matka, která se vás bojí i dotknout. Prošla všemi dostupnými kurzy, přečetla všechny doporučené knihy. Zná syndrom "náhlého umrtí kojence" a "dává pozor". Váš pokojík vybavila tím nejlepším, co si mohla dovolit. Kouká na vás jako na zjevení. Kojit přestala po několika týdnech, prý to stačí a moderní strava je plnohodnotná, tak to píšou na letáčku z lékárny. A taky si nechce zničit prsa, manžel by si mohl najít jinou. Máte pod sebou nějakou zvláštní elektronickou věc, která hlídá, jestli dýcháte. Ležíte v tichu svého dokonalého pokojíčku a koukáte na nehybné předměty kolem vás. Všude ticho a tlumené světlo. Matka vybavená informací, že nesmí reagovat na pláč, jinak bude dítě rozmazlené, dovádí tuto dovednost k "dokonalosti", po několika týdnech spolu s odstavením od kojení dává dítě spát do jiného pokoje, než spí ona. Zoufalý pláč miminka, které je přítomné a nechápe čas, naznačuje cosi podivného. Je potřeba vytrvat a v tom pomáhá zásadový otec, který ví, že pravidla je potřeba vštěpovat dítěti od útlého dětství, aby nám pak nepřerostlo přes hlavu. Horor mateřství a dětství se začíná rozbíhat na plné obrátky. Dva ustrašení rodiče, kteří netuší, co se děje a co mají dělat, se řídí vnějšími informacemi. Dítě se to od nich pomalu, ale jistě učí. Postupně zjistí, že přiblížit se k rodičům lze prostřednictvím nemoci. Naučí se vytvářet chronické nemoci, které ho dostanou zpět do očekávané blízkosti rodičů, do náručí matky. Potřebuje dotek, objetí, takže jako první přicházejí různé druhy ekzemů.

 

CO S TÍM?

     Uvědomte si, že pro dítě je přirozené a očekává to, že bude žít vaši každodenní prací. Tím mu dáte víc, než tím, že si na něj vyhradíte denně dvě hodiny, během kterých se mu plně věnujete. Dítě totiž vnímá, že jste uvnitř nespokojení, když si s ním hrajete, protože máte ještě nedodělanou práci. Dítě si to neumí vysvětlit jinak, než že za to může, a pocit viny je na světě. To je chyba. Objímejte své dítě vždy, když to potřebuje.  

     Respektujte dítě, neočekávejte nic. Zejména nepředjímejte, jaké bude, co bude nebo nebude dělat, jak se zachová v té, které situaci. Chovejte se k němu, jako k vítanému hostu. Své dítě berte jako sobě rovné. Pokud tak nečiníte, berete mu božskou podstatu.

     V předchozí době s dětmi bylo zacházeno jako s podřadným člověkem. Nerespektovaly se. Podobné principy chování, přenášíte i vy na své děti. Vždyť si to uvědomte.

     Rodič přece ví lépe než dítě, kdy má jíst. Ví lépe, co mu chutná a kolik toho má sníst. Kdy má jít na záchod. Jak má a nemá vypadat jeho výkal. V jakém má být množství. Kdy je toho málo a kdy moc. Kdy a jak má spát. Kdy se má vzbudit a podobně. S čím nebo s kým a jak si má hrát. Přitom právě od dětí se máme tolik co učit.

     Vzpoměňte si, jak vás to omezovalo, když s vámi podobným způsobem jednali. Doma, ve školce, ve škole. Vzpomeňte si a uvědomte si své pocity. Máte tu moc toto prokletí zastavit. Zastavit ho pro sebe, pro své děti, pro všechny zúčastěné.  

     Veďte své dítě přirozenou cestou potřeby, nikoliv podmínkami a příkazy. Velkou chybou je neodpovědět, pokud se dítě ptá, nebo mu odpovědět nějakou hloupost, jen abyste něco řekli.

     Uvědomte si, že dítě je tím nejlepším učitelem, kterého můžete mít. Je to úžasná zkušenost, pokud ji přijmete. Dítě s vámi jedná z přirozenosti v úrovni očí. Což mnozí rodiče a zejména prarodiče vnímají jako nedostatek úcty. Dítě se nepovyšuje, ale ani se neponižuje. Pokud mluvíte s dítětem, komunikujte v úrovni očí. Sedněte nebo klekněte si k němu dolů na zem. Nekoukejte svrchu ani ho nezvedejte nahoru k sobě, ztrácí tak pevnou půdu pod nohama, ztrácí tak kontakt se Zemí, s matkou.

     Náš vztah s dětmi je ovlivňován naším vztahem s vlastními rodiči. Jde o velmi citlivé téma. Řada lidí se přes něj nedostane a právě v tom je problém. Lidé stále hledají způsob, jak toto téma obejít, jak se sním nezabývat. Přecházejí mezi různými duchovními směry, nebo se uzavřou v nějakém dogmatu. Neustále hledají tu správnou cestu, kde by se nemuseli zabývat svým vztahem se svými rodiči.

     Každé dítě má vlastní vztah s oběma rodiči, vlastní trojúhelník. Nenahraditelný, a neslučitelný. Pokud to rodiče nerespektují, dochází k problémům s vnímáním se u jednotlivých dětí. Zejména se objevují problémy na úrovni sebevědomí a sebejistoty. Když čtete tyto řádky, uvědomte si, jak to bylo, když jste vy byli dětmi. Ve vztahu rodičů a dětí hledejme příčiny.

     Proto je nezbytné věnovat plnou pozornost dětem. Každá generace může prokletí ve formě výchovy zastavit. Právě vy máte tu možnost, právě teď je ta správná chvíle. Prostě důvěřujte sobě a svým dětem.

"NEBOŤ, KDO JE NEJMENŠÍ MEZI VÁMI VŠEMI, TEN JE NEJVĚTŠÍ."

Lukáš 9:48

Jaký odkaz nám děti přinášejí?

Je to odkaz dokonalosti. Jejich svět je přítomný.

 Možná proto mu někdy nerozumíte.

Jak může plakat a hned se smát?

No protože je přítomné.

Nebere si nic z minulosti (pláč), když zrovna prožívá radost (smích).

Děti vás učí, kam jít.

Ukazují vám cestu.

Proberme se a naslouchejme jim!

zpracovala jsem podle knihy  Transformace vědomí od Tomáše Keltnera

 

8. Když vám děti řeknou, že vás nenávidí

   Andělé mi řekli, že když vám vaše náctiletá dcera nebo syn řekne, že vás nenávidí, znamená to ve skutečnosti, že vám tím ukazují lásku. Vím, že je to těžké pro nás to pochopit, ale každý rodič by si měl uvědomit, že jejich náctileté děti nemají nikoho jiného, na koho obrátit svůj hněv. Být teenager je tak těžké a rodiče by se měli pokusit reagovat tím, že ukážou dítěti svou lásku. Řekněte jim, že je máte rádi. pokud je to pro vás příliš, zkuste to alespoň malými gesty - udělejte jim jejich oblíbenou večeři, sdílejte s nimi nějaký čas.

   Být rodičem ja ta nejtěžší práce na světě, ale je to zároveň i ta nejdůležitější. To nejlepší, co můžete udělat pro své děti, je milovat je, ukázat jim lásku a naučit je milovat.

   Naše děti budou tvořit budoucnost našeho světa.

   Požehnání všem rodičům. Modlím se, aby všichni měli trpělivost, a pamatujte, že vždy můžete o pomoc požádat také anděly.

Lorna

 

 

 

7. Než budete křičet na své děti …

 

kricet-big

Schovávám si dopísky svých dětí, ať už jsou to čmáranice fixkou na žlutých lepíkách nebo slova napsaná s kaligrafickou pečlivostí na linkovaném papíře. Ale veršíky, které jsem nedávno na Den matek dostala od své devítileté dcerky, byly pro mě opravdu moc důležité. První řádka mě přiměla k slzám.

“Důležité je, že … maminka je vždycky se mnou, i když se mi něco přihodí.“

Musím se přiznat, že vždycky to tak nebylo…

Na vrcholu svého naprosto šíleného života jsem se náhle začala projevovat tak, jako nikdy předtím. Začala jsem křičet. Nestávalo se to často, zato to mělo děsivé rozměry. Doslova jako když přepumpujete nafukovací balónek a ten náhle praskne, a všechny kolem tak přinutí sebou škubnout leknutím. Strachem.

V jakých chvílích mě má tříletá a šestiletá dcera dokázaly vytočit tak, že jsem ztratila veškerou trpělivost? Když jedna z nich trvala na tom, že se ještě musí vrátit a vzít si tři korálkové náramky a své oblíbené růžové brejle, když už jsme tak jako tak měly zpoždění? Nebo tehdy, když se ta druhá snažila sama si nasypat vločky a vysypala na linku celou krabici? Nebo když upustila a rozbila mého osobního skleněného anděla, ačkoli jsem prosila, aby na něj nesahaly? Nebo když tvrdohlavě vzdorovala spánku a já bych byla tolik potřebovala klid a ticho? Nebo když se spolu praly o naprosté hlouposti: která dřív vystoupí z auta nebo kolik si nalije sladké polevy na porci zmrzliny?

Ano, právě takové věci, obyčejné chyby a typické dětské hádky a strkanice mě vydráždily do takové míry, že jsem se přestala ovládat.

Nebylo pro mě nijak snadné tohle napsat. Stejně tak bylo nelehké přežít toto období svého života, protože jsem se v těch chvílích nenáviděla. Co se to se mnou dělo, že jsem dokázala křičet na dva malé človíčky, které jsem milovala nejvíc na světě?

Dovolte mi o svém šílenství něco říct.

Věčné hovory na mobilu, přetíženost povinnostmi, mnohostránkové seznamy toho, co je třeba udělat a věčné usilování o dokonalost mě doslova pohltily. Ztratila jsem nad svým životem kontrolu a řvaní na ty své nejmilejší bylo toho přímým důsledkem.

Někde jsem zkrátka musela vypustit páru. A já to dělala doma, za zavřenými dveřmi, ve společnosti dvou pro mě nejdůležitějších lidí.

Než přišel ten osudný den.

Starší dcera stála na stoličce a pokoušela se něco si vzít ve spíži, když vtom náhodou shodila na podlahu celý balíček rýže. Když se milion zrníček rozsypal po podlaze jako déšť, začaly se oči mojí holčičky zalévat slzami. A tehdy jsem to spatřila: STRACH v jejích očích, když už už očekávala křik svojí matky.

Ona se mě bojí, pomyslela jsem si – a bylo to to nejbolestnější poznání, které si jen lze představit. Mé šestileté dítě se bojí mojí reakce na jeho nevinnou chybu!

S hlubokým smutkem jsem si uvědomila, že nejsem tou mámou, kterou jsem chtěla svým dětem být. A že takhle dál žít nechci.

Během několika týdnů po této epizodě docházelo k postupnému přelomu. Ono bolestné poznání mě přimělo k postupnému třídění závazků s ohledem na to, co je pro mě skutečně důležité. Bylo to před dvěma a půl roky. Dva a půl roku na to, abych postupně vytěsnila emailovou a mobilní zátěž , abych se zbavila usilování o dokonalost podle jakéhosi „Vzoru“ a přestala podléhat sociálního tlaku, který nás vyzývá všechno stíhat. Jakmile bylo méně vnějšího i vnitřního chvatu, hněv a napětí, které se ve mně kumulovaly, se začaly postupně rozpouštět. Zátěž se podstatně zmenšila a já byla schopna reagovat na dětské prohřešky a chyby v klidu, s účastí a rozumně. 

Dokázala jsem říci „To je jen čokoládový sirup. To se dá utřít a deska bude jako nová (místo podrážděného vzdechu a očí vsloup).

Pomohla jsem držet lopatku, zatímco dcera smetala moře vloček rozsypaných po podlaze (místo toho, abych nad ní stála s výrazem nesouhlasu a krajního podráždění na tváři).

Hádaly jsme společně, kde tak asi mohla nechat brýle (místo abych ji kárala za nezodpovědnost).

A ve chvílích, kdy hrozilo, že mě únava a nepřetržitá tupá bolest přemůžou, zavřela jsem se v koupelně a dopřála si chvíli k vydechnutí a připomínce, že jsou to děti a děti dělají chyby. Stejně jako já.

Postupem času strach, který se objevoval v očích mých dětí, když něco provedly, zmizel. Sláva bohu, stala jsem se nakonec jejich útočištěm v žalu a ne nepřítelem, před kterým je třeba utéct a schovat se.

Nejsem si jistá, že bych o těch hlubokých změnách ve svém životě psala, kdyby nebylo příhody, ke které došlo minulé pondělí po obědě. Tehdy jsem znovu narazila na překážku a měla jsem skutečnou chuť řvát.

Blížila jsem se k závěru knihy, na které teď pracuju – a v tom počítač zamrzl. A zároveň v jediný okamžik mi korektury celých tří kapitol zmizely před očima. Několik minut jsem strávila horečnatými pokusy vrátit poslední verzi rukopisu.

Když to nefungovalo, zkusila jsem záložní kopii – jenže muselo dojít k nějaké chybě. Kopie byla pryč také. Když jsem pochopila, že práce, kterou jsem těm třem kapitolám věnovala, je nenávratně fuč, chtělo se mi brečet a hůř – zuřila jsem.

To jsem si ovšem nemohla dovolit, protože se blížil čas vyzvednutí dětí ze školy a přesunu na plavání. Velmi opatrně a klidně jsem zavřela notebook a připomínala si, že v životě se mohou stát mnohem, opravdu mnohem horší věci, než je přepsání těch tří kapitol. A navíc jsem se utvrzovala v tom, že stejně není absolutně nic, co bych s tím mohla udělat zrovna teď.

Když se dcery usadily v autě, hned vycítily, že se něco děje. „Co je s tebou, mami“, zeptaly se sborem, když viděly moji popelavou tvář.

Cítila jsem, že se mi chce zařvat: „Ztratila jsem tři dny práce na svojí knížce!!!“

Chtělo se mi praštit pěstí do volantu, protože být zrovna teď v autě bylo to poslední, co jsem si přála. Chtěla jsem se vrátit domů a pustit se do oprav své knížky, ne vozit děti na plavání a pak ždímat mokré plavky, rozčesávat zacuchané vlasy, vařit večeři, umývat nádobí a ukládat je do postele.

Ale klidně jsem řekla: „Zrovna před chvílí jsem měla nějaké problémy. Přišla jsem o kus své knížky. Ale nechci o tom teď mluvit, protože jsem z toho zničená“.

“To je nám líto“, řekla ta starší. A potom, jakoby vycítily, že teď potřebuju nějaký čas, mlčely celou cestu až k bazénu. Pokračovaly jsme v denním programu a i když jsem toho moc nenamluvila, dokázala jsem nekřičet a snažila jsem se potlačovat všehny myšlenky na to, co se přihodilo s mou knihou.


Nakonec přišla chvíle, kdy všechno toho dne už bylo hotovo, mladší dcerku jsem uložila do postele a nastal Čas večerního povídání s tou starší. Lehla jsem si vedle ní.

“Myslíš, že se ti podaří dostat ty kapitoly zpátky“, zeptala se potichoučku.

A já jsem se rozplakala. Ne snad jen nad těmi ztracenými třemi kapitolami, věděla jsem, že je zkrátka můžu napsat znovu. Byla v tom i únava a vyčerpanost prací na knize, na korekturách a finální redakci. Byla jsem už tak blízko konce! A to, že se teď zničeho nic znovu vzdálil, bylo neuvěřitelně frustrující.

Moje holčička se přisunula ke mně blíž a jemně mě hladila po vlasech. Říkala mi nadějeplná slova: „Počítače tohle dovedou.“ A „Mohla bych se na to podívat, třeba bych uměla najít tu záložní kopii“. A potom: „Maminko, ty si s tím poradíš, já to vím. Jsi ta nejlepší spisovatelka. Pomůžu ti, jak jenom budu moct“.

Když mě potkalo „neštěstí“, stala se trpělivým a soucítícím podporovatelem.

Téhle citlivosti by se mé dítě nebylo naučilo, kdybych zůstala tou uřvanou matkou, co jsem bývala. Protože křik vztahy rozbíjí; nutí lidi, aby se jeden druhému vzdalovali, místo aby si šli blíž.

“Důležité je, že maminka je vždycky se mnou, i když se mi něco přihodí.”

Tohle napsala moje dcerka o mě, která jsem si prošla těžkým obdobím. Nejsem na ně pyšná, ale díky němu jsem se mnoho naučila. A ve slovech své dcery vidím naději i pro jiné.

Důležité je, že … nikdy není pozdě přestat s křikem.

Důležité je, že … děti umějí odpouštět, zvláště když vidí, že člověk, které ho mají rády, se snaží změnit.

Důležité je, že … život je příliš krátký, než abychom se rozčilovali kvůli rozsypaným vločkám nebo rozházeným botám.

Důležité je, že … nemá význam, co se stalo včera. Dnes už je jiný den. Dneska už dokážeme najít klidnou odpověď.

Když takhle budeme jednat, naučíme své děti, že mír a klid stavějí mosty – mosty, díky kterým dokážeme překročit svoje neštěstí.

Autorka: Rachel Macy Stafford’s    -   http://www.pronaladu.cz/nez-budete-kricet-na-sve-deti/

 

6. Rodiče a děti

 

Šrí Swámí Vishwananda promlouvá:

„Během svých intervií si lidé často ztěžují na své děti. Bědují, že je jejich děti neposlouchají; děti křičí na své rodiče a bijí je.

Je smutné to slyšet. Ale kdo je za to zodpovědný? Poslouchají rodiče také své děti? Naslouchají jim?
Rodiče si často stanoví cíle pro své děti – ale jsou tyto cíle také cíle jejich dětí? Když rodiče své děti neposlouchají, tak se budou děti později bouřit. Když rodiče vnutí svému dítěti vždycky svá přání, bude to dítě jednoho dne – pravdpodobně v pubertě – samo od sebe protestovat.
Všechno, co rodiče do dítěte investují, se projeví později. Když je žena těhotná, posílá svou lásku do embrya. Když jde těhotná žena na modlitby, promítají se tyto i na ebryo.
Když rodiče vloží do svého dítěte pozitivitu, obdrží ji později zpátky. Když dítě utiskujete a zahrnete negativitou, sklidíte to později.
Z tohoto důvodu byste měli všechno, co vaše dítě vyjádří a všechna jeho přání slyšet, dítě vyslechnout. Když je ignorujete, projeví se to později.
Každých dvacet let přichází nový typ dětí, svět se vyvíjí. Před dvaceti lety byli děti jiné. To je evoluce. A to je důvod, proč rodiče musí vyslechnout své děti.
 
 

5. Chcete být dítěti nejlepším kamarádem?


mama-kamarad-big

”Chci být svému dítěti tím nejlepším kamarádem!” Aha. A budete-li mu kamarádem, kdo mu bude maminkou?

Status maminky a kamarádky jsou dvě naprosto rozdílné věci.

Kamarádi nemají tu odpovědnost, ktrou mají rodiče; nemohou poskytnout tu oporu, kterou dítě hledá v mámě a tátovi.

Kamarádi – to znamená já pán-ty pán. Ale mezi vámi a vaším dítětem je odstup, vždycky budou existovat témata, která s ním nikdy nebudete probírat (nebo byste alespoň neměli), je tu vaše rozhodovací právo.

Pro dítě jsou rodiče bozi. Je to pevnost stability, bezpečí a lásky. „Dokud máma ví, co dělá, pak je se světem všechno v pořádku“. Ano, maminka ví co dělá. A po dlouhou dobu bude hlavní část odpovědnosti na ní.

I kdybyste sebevíc chtěli být kamarádky svých dcer nebo kamarádi svých synů, toto místo vám nepatří. Je to místo pro jejich vrstevníky. Právě s nimi budou probírat vztahové záležitosti a jiné podobné otázky. Tam je vám vstup zakázán.


Matka má svou roli. Pokud se rozhodne udělat si z dcery nejlepší kmarádku nebo ze syna blízkého přítele (prakticky náhradu svého mužského), pak velmi silně narušuje představu svých dětí o nějakých hranicích.

Dospělé tety a strejdové se musejí kamarádit zase jenom s dospělými tetami a strejdy. Právě s nimi mohou a mají navazovat blízké a důvěrné vztahy.

Nemohou se pokoušet ovládnout duši a tělo svého dítěte.

Hranice vždycky vymezuje dospělý. On nastoluje pravidla. A na něm leží velká část zodpovědnosti.

I když je vaše dítě už dospělé a komunikujete spolu na úrovni dospělý-dospělý, tedy ne jako dítě-rodič, stejně mu zůstáváte rodičem, váš status se nemění, ať je vašemu „maličkému“ kolik chce let.

Nikdy to nebude já pán-ty pán.

Měli byste se s tím smířit.

Tím spíš pak není správné přenášet zodpovědnost za vás na své dítě. Dělat z něj svého rodiče, vyměnit si s ním místo. Zatížit ho péčí o vás, pokoušet se udělat si z něho průvodce životem, jakéhosi muže, na něhož je spolehnutí a milovat ho je možné věčně.


Dospělé tety a strejdové navazují vztahy s jinými dospělými tetami a strejdy a ne se svými dětmi – ať je jim kolik chce let.

Pro dceru je otec mužem snů. Asi tak v pěti letech se holčička rozhodne, že se vdá za tatínka. Ale jakkoli je to bolestné, i ten nejvíc milující otec musí uvolnit místo po boku své dcery jinému muži – nejdřív nějakému klukovi, pak mladému muži… s tím nic neuděláte, to je život.
Všichni chlapci, ať si to uvědomují nebo ne, byli zamilováni do svých maminek. A jestliže matka nějakým způsobem porušuje hranici mezi nimi, pak tato „nedovolená láska“ dále zatěžuje jejich vztahy. Pokud je matka rozumná a udržuje vztahy s věkově rovnými partnery, syn pochopí, že máti je pro něj nedostupná a bude se zajímat o své vrstevnice.

Nemá smysl být dítěti nejlepším kamarádem. Buďte pro něj raději milujícím, spolehlivým a ochraňujícím rodičem.

Přátele najdete mezi námi, dospělými :) !

http://www.pronaladu.cz/nejkratsi-psychologicka-konzultace/

 
 

4. Otec a syn - Nejkratší psychologická konzultace

Přišli ve dvou. Manželé. Byli u mě poprvé.

„V životě jsem nebyl u psychologa!», podrážděně říkal muž. Celým svým zjevem dával najevo, že podle něj je to pěkná blbost.

„Manželka mě ukecala!“

„A?“

„Co – a -? Kvůli synovi. Máme doma debila!“, rozpálil se.

„Debil je psychiatrická diagnóza“, říkám unaveně. „Váš syn je skutečně v tomto smyslu debil?“

Teď už se jako na debila dívá na mě. Pak přesune pohled na ženu s němou otázkou: „Kams mě to zavedla?!!!“

Žena sedí schoulená na kraji židle, dlaně zasunula mezi kolena.

Muž se dotčeně mračí, obrací se zpátky ke mně a mlčí. Já rovněž. Nakonec nevydrží. Je ještě vzteklejší.

„Takže vy jste posycholožka, jo? Hm. Tak mi teda vysvětlete, co s ním mám dělat?“

„S kým?“

„No se synem!“

„A co je s vaším synem?“


Muž vyvaluje oči, ohromen mou tupostí a neschopností číst myšlenky. Znovu se otočí k manželce a na tváři má napsáno: „Kdes proboha tuhle husu objevila?“ Jeho žena je však už zkušený bojovník, ani nezvedne oči a jenom podle toho, jak její tvář bledne poznávám, že veškeré síly vynaložila na to, aby ho sem dostala.

«Je mu čtrnáct a chová se jako… jako…“

„Jak?“

„No… přijdu domů z práce, jeho boty se válejí uprostřed koberce v předsíni. Říkám mu – Umíš proboha v tom životě aspoň něco? Aspoň jednu věc, dát si ty boty na místo? – Stokrát jsem mu to říkal, dávej si je semhle na stranu, ale to ne, jako ten debil, ani mě neposlouchá. Všechno má v životě moc snadné! Telefon rozbil. Ničeho si neváží. Nic mi neřekne. Na matku tadyhle je drzý. Doma nic nedělá. Ať mu řekneš co chceš, je to jako když hrách na stěnu… todlecto… nemá ani stud, ani svědomí! Jak s nim mám nakládat? Jak s ním mám najít nějakou společnou řeč?! Jste psycholožka, tak raďte. Máte snad na to recept?“

„Mám“, odpovídám a porušuju veškerá pravidla psychologické konzultace.

„No – a jaký je teda řešení?“

„Řešení existuje“, dopouštím se své neslýchané nekázně podruhé. (Existují jisté dané postupy psychologické konzultace. Zejména pokud jde o tu první. Vždycky nás učili, že první schůzka je především sběrem informací, navazováním kontaktu. O žádné terapii nemůže být ani řeči. Natož o nějakém řešení.)

„Pokud jsem vás dobře pochopila, nevíte, jak se synem mluvit, jak s ním najít společnou řeč?“

«No vždyť jsem to říkal!“

„Řešení tu je, velmi jednoduché. Ovšem jestli to zvládnete…“, říkám s dokonale upřímnou pochybností v hlase.

«O co jde? Tak mluvte!“

„Nejde o to, co byste řekl, ale o to, že musíte něco udělat.“

„A to jako co?“

„Jak se jmenuje váš syn?“

„Marek.“

Vzala jsem list papíru a fixkou na něj napsala: „Syn Marek, 14 let“. Položila jsem ho do protějšího rohu ordinace. Pak jsem muže vyzvala, ať si představí svého syna, jak na tom papíru stojí.

«Tak co, vidíte ho tam?“, zeptala jsem se.

„No… ano.“


„Tak teď vstaňte, dojděte pomalu k tomu papíru a postavte se na něj, vejděte do obrazu svého syna a staňte se jím.“

Se zřejmými pochybami na tváři to udělal. Zavřel oči.

„Řekněte mi, co teď cítíte?“

„Strašnou samotu. Mám slzy v krku. Chce se mi brečet.“

«Proč?“

„Je mi to líto. Všichni se na mě jen utrhujou, nadávaj mi. Nechci být na světě. Jako bych pro všechny byl nějaká příšera.“

«Pro koho – pro všechny?“

„Pro všechny, no.“

„Pro koho?“

«Pro tátu.“

«A co bys od něj chtěl?“

„Aby mě aspoň jednou pochválil. Aby se zeptal, jak se mám. Aby neřval. Aby byl na mě pyšnej… jsem taky mužskej.“

«Tak teď se zhluboka nadechněte a vydechněte a můžete z toho papíru slézt.“

Muž mlčky došel ke své židli a posadil se. Ticho. Žena si utírala slzy.

«Všechno chápu“, řekl najednou div ne šeptem. „Všechno chápu. Já jsem se taky tak cítil, když jsem byl malý. Otec neznal nic než výhrady. Já jsem stejnej. Všechno chápu. Děkuju.“

Všechno to trvalo jen osmnáct minut. Poprvé v mém životě…

Kateřina Savinová

http://www.pronaladu.cz/nejkratsi-psychologicka-konzultace/

 

3. 6 rodičovských chyb při konfliktu s dítětem

conflict-big

1. Hodnotit dítě, ne jeho skutek

«To je strašné dítě!», «Jsi zlý kluk!» … Dítě je však a priori dobré, jenom jeho činy jsou někdy špatné. Hodnoťte tedy právě a jenom to, co udělalo. Jinak by dítě mohlo začít pochybovat o tom, zda je milováno.

2. Mít výhody dospělého

Rodiče někdy dítěti seberou nějakou zakázanou věc a položí ji vysoko na poličku, aby na ni nedosáhlo. To v dítěti probouzí pocit méněcennosti, uráží se a zlobí. A my, místo abychom mu pomohli se z tého konfliktní situace dostat, odcházíme a žádáme je, aby se zamyslelo nad svým chováním.

3. Manipulace za pomoci materiálního nátlaku

V průběhu nějakého konfliktu rodiče například vyhrožují, že dítěti nekoupí slíbenou hračku nebo sladkost. Mohou tím dosáhnout rychlého výsledku – dítě se opravdu začne chovat lépe. Bude však přitom myslet na získání výhody, nikoli na to, že se chovalo špatně a že rozzlobilo rodiče. Až bude starší, rychle pochopí, kdy je dobré chovat se líp (aby dostalo hračku) a svou zlobu bude v sobě kumulovat.

4. Agrese, fyzické tresty, křik, nadávání

Všechny uvedené projevy dítě přejímá jako normu chování. Dochází k závěru, že pravdu má ten, kdo je silnější, kdo je víc agresivní. Podobné rodičovské projevy dítě rovněž děsí a veškeré jeho vztahy jsou pak založeny na strachu.

5. Nutit dítě prosit o odpuštění za každou maličkost, jestliže sami to neděláme

Pokud chcete, aby se dítě umělo omluvit a uznat svou vinu, jděte mu příkladem. Pouze váš osobní příklad může dítě naučit žádat o odpuštění upřímně, nikoli jen mechanicky, protože „se to má“, protože pak mu dáte pokoj. Síla osobního příkladu působí ve výchově mohutným způsobem.

6. Veřejné trestání

Trestat a usměrňovat dítě je vždycky lepší, když jsme s ním o samotě. Trestání před jinými lidmi dítě ponižuje.

http://www.pronaladu.cz/6-rodicovskych-chyb-pri-konfliktu-s-ditetem/

 

 


2. 10 psychologických dárků od rodičů

10-darku

Nebudeme tu mluvit o lampě se zeleným stínítkem, která se nám vůbec nehodí do interiéru. Máme na mysli pedagogické prohřešky, které nám v důsledku pořádně otravují i náš dospělý život.

Takové dítě já nechci!

A nebo „Proč mě pánbu trestá!“, případně „Měli jsme mít radši psa!“ a jiné podobné hlášky. Velmi pravděpodobně rodiče, když říkají takováhle strašlivá slova, měli na mysli něco zcela lidského, například: „Jsem tak hrozně unavená z práce a ty sis zamazala mikinu, čistou už žádnou nemáš a já teď pozdě večer budu prát, takže se opět nevyspím“. Ve skutečnosti z toho ale vyšlo doslova: „Umři“.

Ziskuchtiví psychologové nad takovým psychologickým dědictvím mnou rukama a chystají se k dlouhodobé terapii. Vždyť si to vezměte, budou muset dostávat z hrobu živou mrtvolu…

Nechám tě tu a odejdu

Anebo „Půjdeš do polepšovny“, „Dám tě policajtům, ať tě odvedou“, „Támhletomu pánovi“, „Tomuhle vlkovi“… Až do určitého věku lze děti snadno vydírat tím, čeho se bojí. Zejména pak odlukou od rodičů. Děti pak rostou plné strachu, naprosto přesvědčené, že se pod nimi zem může kdykoli propadnout.

Následky jsou různé. Jednou z variant je strašná žárlivost a podezíravost – co když mě partner najednou opustí? Někdo raději nemá vůbec žádný osobní život… vždyť pokud se na nikoho neupne, nemůže ho nikdo opustit.

Jak to mluvíš s tátou?

Nebo “Neotevírej si na mámu pusu”, “Radši ke mně nechoď” anebo “Co si o sobě myslíš, že jsi ten nejchytřejší, nebo co!?”. Problém není v tom, že mezi rodiči a dětmi je zdůrazňována nerovnost, ta existuje objektivně. Problém je v otázce, jak tedy s rodiči mluvit, aby to bylo pokládáno za normální? Na tuhle otázku není žádná odpověď, protože podobnými větami rodiče obvykle jen maskují svou obavu, svou nekompetentnost a bezradnost.

Jak tedy správně mluvit s otcem, jak se správně chovat v hierarchickém systému? Raději nemluvit vůbec, mám z toho hrozný strach, rozhodnou se některé děti, a to rozhodně nijak nevylepšuje jejich kariérní vyhlídky. Jiné to vede k napadání jakékoli autority, aby si prověřily její pevnost a hranice: dostanu já „tátu“ (jinou autoritu), nebo on mě? V každém případě je to velmi neblahé dědictví.


Na co chceš peníze?

Kam jdeš? Žádný zamykání! Máš snad co schovávat? Komu to píšeš? Co to máš, deník…chachacha ? Někdy podobná kontrola přetrvává do hluboké zralosti. Sami to možná znáte: „Haló… kde jsi? A kdo je s dětmi?“ Nebo “Já jsem k vám zaběhla, dokud jste v práci, něco jsem vyprala, vyžehlila, poskládala… a co že máte ve skříni takový nepořádek?!?”

Když se dospělý člověk zbaví rodičovské kontroly, zůstává občas jako omráčený a sám hned přesně neví, kam vlastně nemá strkat nos a na co se smí zdvořile optat. Kde smí rozhodnout za jiné a kde má posuzovat jen vlastní plány. Pokud jste někdy vyvolali hádku kvůli otázce, kdo smí kontrolovat kapsy kalhot než se vyperou, aby se fleška víckrát neprala spolu s nimi, možná už víte, o jakém problému je řeč.

Nebudu se s tebou bavit

A nebaví se. Někteří zvláště silní jedinci po celé týdny. Díky tomu se naučíme, že konflikty se řeší… nijak. Ať se trápí! Já se taky budu trápit. Všichni se budeme trápit!

Vždyť jsi holčička… (chlapeček)

S touhle omáčkou lze dítěti vsugerovat spoustu houpostí. Oblíbené je: „kluci nebrečí a nikdy se nevzdávají“ a „holčičky neutíkají, neskáčou a nezmažou se“. A tak dále. Občas se díky tomu člověk naučí i něčemu užitečnému. Například dobře vařit nebo obratně šplhat jsou skvělé věci. Ovšem ne proto, že „jsi holka nebo kluk“. Tyhle dovednosti se hodí jakémukoli pohlaví.

Tento přístup pěstuje v dětech nesmírně škodlivé předsudky. „Jsem topografický kretén, vždyť jsem holka“. „Musím se namazat a pořádně poprat, jsem přece chlap“. A často se jich nedokážou zbavit.

Buď sám sebou

Takže když všichni skočí z okna, ty skočíš taky, jo? Ať je to jakkoli podivné, nehledě už na hrůzy puberťáckých zábav, umět být jako všichni je dost užitečné umění. Vždyť například lidé, kteří dodržují dopravní předpisy, jsou také strašní konformisté. Zůstávají zato naživu a dojedou, kam chtějí. Ovšem chtít z dítěte vychovat jakousi bílou vránu, to není nejlepší nápad. Každý má tak či onak nějaké konflikty s vrstevníky, ale rodiče někdy jakoby schválně dělají všechno pro to, aby konfliktů bylo co nejvíc a aby byly vážné.

Jak se člověku žije, když neumí najít s okolím společnou řeč, je zřejmě každému jasné.

Mělo to být lepší

Dvojka není žádná známka. To je znak odpudivého, líného a neschopného budižkničemu. Neschopy. Který posléze nebude nikdy  spokojen, ať udělá cokoli a dostane se jak chce vysoko. Nebo který posléze raději nebude dělat vůbec nic, protože jak by se mu to, neschopovi, vůbec mohlo povést….

Mimochodem, špatně se žije nejen „neschopovi“, ale taky všem, kdo žijí s ním. Podobná výchova vypěstuje člověku na čele neviditelné třetí oko, schopné vidět výhradně prach na skříni, celulitidu na bocích nebo zapomenuté čárky v textu.

Dokud to nesníš, nejdeš od stolu

Plus řada dalších unikátních dietologických zásad… Například to, co je dobré, je třeba si schovávat na potom. Vyhazovat jídlo je hřích. Vyplivovat ho je ještě horší. S jídlem si nehrajeme. Nech druhým aspoň něco. O to, co je dobré, se musíš rozdělit. A vrchol všeho:  “Nějak jsi mi přibrala, děvenko… vem si koláčky,  jsi taková bleďoučká“.

Tady je opravdu těžké i jen odhadnout, jak podobné zásady ovlivní poddajný dětský mozek. Jedni se naučí sníst opravdu úplně všechno, co se jim dá na talíř, i když vůbec hlad nemají. Jiní se budou v životě (zdaleka ne jenom pokud jde o jídlo!) omezovat v tom chutném, dokud se jak se patří „nepřejedí“ nechutného… A když se konečně přiblíží k nějaké té radostnější startovní pásce, budou si jisti, že stejně se před nimi rozplyne, protože to přece nejde, aby všechno to chutné bylo jenom jejich… No a samozřejmě, pokud jsi snad ztloustla, musí se ta tragédie okamžitě …  zajíst.


Jaké ty můžeš mít problémy?

Přestaň brečet, copak ti někdo umřel? No, no, vždyť to nebolí, nepřeháněj! Co ses nafoukla? – a tak dále. Nejprve tedy dítěti popíráme to, co samo cítí a pak mu vykládáme, co cítí doopravdy. Ti největší telepati mezi rodiči jsou schopni ignorovat zlomeniny nebo zánět slepého střeva pod heslem „nevytahuj se“.

Vědět, kde a co tě bolí, ať už ve fyzickém nebo psychickém slova smyslu, je krajně důležité pro naše fyzické i duševní zdraví.  Umět se vyznat v tom, co teď právě cítím, je velmi užitečné. Zlobím se, jsem uražený nebo možná závidím?

Co si s tím vším počít, si řekneme zase jindy. Jako zákusek vám teď nabízíme výběr „skvělých“ rodičovských hlášek. Čekáme, že ho doplníte!

1. Jsi úplně stejný jako táta/máma/strejda Béda – alkoholik.
2. Jak dlouho se v tom chceš vrtat?
3. Inteligentní lidé se takhle nechovají.
4. Ty jsi má hanba a trest.
5. Když se budeš takhle nakrucovat před klukama, bude z tebe děvka.
6. Když se budeš špatně učit, budeš leda metařem.
7. To já v tvém věku…
8. Jo, to Dášenka…
9. Ty máš ruce jako hrábě, každou chvíli něco rozbiješ.
10. Co si na tobě vezmu, palice dubová…
11. Jen počkej, až budeš mít svoje děti, uvidíš…
12. Takovouhle si tě žádný nevezme.
13. Není čeho se bát, jen jdi a nebuď zbabělec.
14. To mi děláš naschvál!
15. Už jsem řekla.
16. Ty mě přivedeš do hrobu.
17. Až se to dozví táta!
18. Žádné hraní, dokud všechno neuděláš.
19. Jak si ulehčit práci si vymýšlí jenom lempl.
20. Všechny jiné děti jsou jen děti, ale já mám tohle za trest!

http://www.pronaladu.cz/10-psychologickych-darku-od-rodicu/

 

1. Chci být sám sebou

sam-sebou-big

Já vím, mami, že ses od dětství chtěla věnovat hudbě. Snila jsi o tom, jak se tvé prsty budou vznášet nad klávesnicí a vyluzovat nádhernou melodii. V duchu ses opájela potleskem a kyticemi. Jenže jste žili v zapadlé vesnici, hudební škola v dosahu žádná a jediným zdrojem hudby byl věčně podnapilý učitel hry na tahací harmoniku.

Když jste se přestěhovali do města a začínat se studiem klavírní hry bylo podle babičky už pozdě, vynahradila sis to tancem. V něm jsi vyjádřila všechny své utajované pocity a tanec se stal tvým živlem.

Já jsem tvé vytoužené a milované dítě a chceš pro mě jenom to nejlepší. Nejlepší hudební školu, skvělého tanečního mistra. Hýčkáš si sny o tom, jak vycházím na scénu, půvabně se ukláním, usedám ke klavíru a ozývá se Hudba Tvého Nesplněného Snu. Jak se vznáším nad pódiem v sólovém tanci a diváci dostávají závrať.

No a táta. Mistr v zápasu. Vždycky byl druhý, protože nebyl dost agresivní, dost bojovný, byl moc hodný a mírumilovný. Nechápal, že zápal boje nemá nic společného s osobními vztahy, že vnitřní agresi ukrývají všichni a bojová umění jim umožňují dát jí ten nejméně škodlivý průchod.

Dneska už to pochopil a sní o tom, že tomu naučí i mě. Bude mi vyprávět o energii ničivé a tvůrčí, o útoku a obraně, o radosti z vítězství a úchvatném momentu překonání protivníka. Takže já budu vždycky první. Nejlepší. Lepší než byl on.

Musím vám, mí drazí rodiče, zkazit náladu. Asi vás rozzlobím, ale já nebudu chtít hrát na klavír, tančit ani se trápit při sparringu, abych vítězil na zápasech. Nebudu dožívat vaše životy, ani uskutečňovat vaše poslání. To všechno klidně ještě můžete zvládnout sami.

Mami, muziku můžeš dělat i ve třiceti, i po čtyřicítce. A můžeš se ještě s přehledem stát dobrou klavíristkou. Stejně tak tanec jen čeká na tvůj návrat, akorát si musíš říct: „Vracím se“.

A ty, tati, se přestaň vymlouvat na práci, věk a zdraví a začni makat na tom, aby z tebe opravdu byl ten šampión, jestli to potřebuješ, abys o sobě měl lepší mínění.

de mě ale určitě nečekejte, že budu naplňovat VAŠE sny a uskutečňovat VAŠE plány. Budu mít svoje. Je vám to možná divné a nerozumíte tomu, ale já budu malíř. Celou školu se budete těžko smiřovat s mou absolutní neschopností naučit se tabulku mocnin a zapamatovat si data významných bitev. Budu se ze všech sil bránit, jestli mě budete chtít nacpat do hudební školy nebo na sportovní gymnázium. Budu výtvarník. Můžete se rozhodnout můj talent potlačit nebo podpořit a rozvíjet, ale určitě se vám nepodaří udělat ze mě někoho jiného.

Vím, že pro vás nebude snadné přiznat mi právo na vlastní cestu. Budete vymýšlet všechny možné cesty, jak mě přesvědčit. Ale já přece nejsem nějaká nová verze vás samotných. Můj život není vaše druhá šance jak prožít ten svůj líp a správněji. Chci si sám vybrat cestu, sám dělat chyby a sám za ně platit. Vemte mě takového, jaký jsem. Dovolte mi být, kým jsem, bude to lepší pro vás i pro mě. A všichni budeme spokojenější.

Nechte mě být géniem!

Opakuju, chci být malířem. Věř, maminko, že budu mít, co říct. Tolik vzpomínek a tolik lásky! Všechny je vložím do obrazů. Když se na ně lidi podívají, budou se smát nebo plakat. Vědci zjistí, že moje obrazy mají léčivé účinky a budou je rozvěšovat v onkologických léčebnách.

Předměty, kde nejde malovat, jsou nuda. Třeba literatura je dobrá, inspiruje k malování hlavních postav a příběh víc ožívá. Za to budu dostávat jedničky.

Ale když se mnou prosedíte celé večery, abyste mi do hlavy nacpali základy aritmetiky, bude to jenom pro zlost. Budete mi platit drahé učitele, budete mě trestat a budeme se hádat.

Mám jen dvě cesty. Vždycky jsou minimálně dvě možnosti. Můžu se rozhodnout mít klid. Můžu přestat vidět všude barvy a každé okno v duchu pokreslit milióny odstínů barev světa své fantazie. Nadřu se tabulku mocnin a přírodní nerostné zdroje Jižní Ameriky, budu nosit domů slušné známky a vy budete hrdí a spokojení. Budu se trápit a utěšovat se tím, že aspoň vy jste šťastní.

Nejhorší bude, že sám zapomenu, proč je svět tak šedivý a nevlídný, proč jsou kamarádi tak tupí a proč mi nikdo nerozumí. Půjdete se mnou k doktorovi, ten mi napíše prášky na štítnou žlázu. Postupně se mi rozvine cukrovka, budu trpět dušností a nadváhou. Takže se budu léčit, povedu fádní, šedivý život a prostě zapomenu, kam se vlastně poděla radost.

Nebo se můžu odmítnout podřídit násilí páchaném na mojí přirozenosti. Nepoddat se a malovat. Budeme se věčně hádat a nikdy nebudeme jeden s druhým spokojení. Postupně však přece jen pochopíte, že mám talent. Oceníte uznání, kterého se mi dostane. Smíříme se. A já zůstanu sám sebou.

Je vlastně ještě třetí možnost, jenomže sám se pro ni rozhodnout nemůžu. To bychom museli všichni společně. Zkuste si teď hned, když nad tímhle přemýšlíte, položit otázku: „Chceme, aby náš syn byl vzdělaný, nebo šťastný?“ Hlavně prosím nezačínejte ty věčné tirády o společnosti, budoucí rodině a způsobu, jak ji uživit. Prostě si odpovězte na otázku: „Vzdělaný, nebo šťastný?“

Věřte, že profesora ze mě stejně neuděláte. Maximum, jehož můžete násilím na mé osobnosti dosáhnout, je slušná maturita. Za cenu ztráty osobnosti… Nikdy ze mě nebude dobrý lékař, ani slušný tesař. Jsem výtvarník.

Prosím vás, dovolte mi být sám sebou. Až začnu ve dvou letech čmárat tátovi na knihy vodovkama, neberte mi je. Vezměte si tu knihu. Ale ne vodovky. Dejte mi spoustu papíru, na stěnu nalepte karton a připevněte na něj papír s každou barevnou skvrnou, kterou vyrobím.

Nedbejte na nátlak pedagogické rady. Budou vám nadávat a chtít po vás, abyste mě ovlivnili žádoucím směrem. Nechte je být. Mějte mě rádi a věřte mi. Tím bude můj talent silnější. Budete mít na co být hrdí. Nejen na mé úspěchy, ale také na moji synovskou oddanost. Budu vám nekonečně vděčný, budete spoluautory každého mého díla.

Nehama Milson

http://www.pronaladu.cz

 

TOPlist