Založit webové stránky nebo eShop
 

Z D R A V Í  a  R A D O S T

EMOCE

Čtyři cesty, jak na emoce

http://blog.tomashajzler.com/clanek/ctyri-cesty-jak-na-emoce

,

Stačí strávit deset minut na dětském hřišti a člověku dojde, s čím vším se rodíme. Společné budování hradu z písku nebo naopak jeho boření, přetahování se o bábovičky a s tím spojený výskot, vášeň, nadšení, ale i zlost, slzy, strach nebo smutek. Emoce střídá emoci.

Paul Ekman, průkopník studia lidských emocí, jich popsal desítky. Člověk až žasne, s čím vším se rodíme.

Když se z dětského hřiště přesunete do kanceláře, domů nebo jinam, kam chodí dospělí, uvidíte často přesný opak. Nejčastěji ticho nebo poklidný rozhovor. Emoce jako by se z nás vytratily. Vytratily? Nebo je pouze umně držíme pod pokličkou?

Potlačením negativních emocí ztrácíme část emocí pozitivních. Jinými slovy: odnaučíme-li se plakat, odnaučíme se i smát.

Zdá se, že je většina z nás nastrká právě tam. Co je pod pokličkou si ale žije svým vlastním životem. A co neřídíme my, zpravidla řídí nás.

Udělejte si na toto téma malý pokus. Kupte nafukovací míč, nafoukněte ho co to dá a pak ho ponořte pod nějakou pěknou hladinu (myslím, že poslouží i vana). Zkuste vydržet, jak to jen půjde. Až začnete ztrácet síly, pusťte ho. Pravděpodobně vylétne do vzduchu a s ním „moře“ vody. Stejně tak je to s emocemi, které jsme uklidili pod pokličku.

Někteří dospělí se však, stejně jako děti, umějí radovat a smát a také se zlobit či plakat. Nedrží svůj míč pod vodou až do chvíle, kdy ho už neudrží. Jak to?

Zdá se, že to záleží zejména na tom, jak nás s emocemi naučí zacházet v dětství. Jinými slovy, umíme se radovat, stejně jako prožít zármutek podle toho, jak s námi zacházeli rodiče, učitelé a další lidé, kteří se podíleli na naší výchově. Rozumět tomu, jak mě vychovávali (především) rodiče, znamená do velké míry rozumět svým emocím. A rozumět svým emocím a tomu, jak reaguji na emoce druhých, je klíčovou dovedností pro jakýkoli lidský vztah.

Já jsem za pochopení těchto souvislostí kromě Ekmana vděčný hlavně Johnu Gottmanovi. Právě ten popsal čtyři styly výchovy, neboli čtyři přístupy rodičů, které rozhodují o tom, jak se naučím zacházet s emocemi (svými i lidí okolo mě). Logicky tak hovoří o rodičích a dětech. Za slovo rodič si však můžete dosadit slovo šéf nebo manžel(ka), za slovo dítě podřízený nebo manžel(ka).

Rozumět tomu, jaký vliv na nás zanechala výchova, znamená do velké míry rozumět svým emocím. A rozumět svým emocím je klíčovou dovedností pro jakýkoli lidský vztah a vůbec život jako celek.

„Tišič“: Těmto rodičům je nepříjemné až bolestné, když vidí smutek či zlost u svých dětí. Negativní emoce považují za nebezpečné a hlavně zbytečné, proto je nutné se jim vyhnout, ideálně je vymazat ze života. Takový rodič nejčastěji ignoruje, snižuje nebo přehlíží negativní emoce dítěte. Velmi často se snaží dítě utišit, uklidnit či rozveselit tím, že odvede pozornost. Např. takto:

  • „To nic není. Nemáš důvod být smutný.“
  • „Hele, podívej se támhle, jak se ta holčička usmívá.“
  • „Nebuď smutný. Neboj se. Neplač. Tak už ticho.“
  • „Maminko, tak tohle není naše holčička. Naše Janička takhle nepláče.“

Jak se cítí dítě:

Dítě cítí, že rodiče ignorují a přehlížejí jeho city. Naučí se, že pocity smutku nebo zlosti jsou „špatné“ emoce a ty je nutné je rychle vyřešit. Nenaučí se, jak s nimi zacházet, a v dospělém životě má potíže s vlastními pocity rozčilení.

Následky:

  • Naučíme dítě potlačovat jeho negativní emoce. Potlačením negativních emocí ztratí část emocí pozitivních. Odnaučí se plakat = odnaučí se smát.
  • Dítě se odnaučí chodit za rodiči (a v dospělosti za svým partnerem nebo přáteli) se svými emocemi. Vztah ochládá a kazí se.
  • Dítě se odnaučí důvěřovat svým emocím.
  • Sníží se celková sebedůvěra a sebeúcta dítěte.

Kritik“: Stejně jako u ignorujícího stylu tišiče jsou pro tyto rodiče negativní emoce nepříjemné. Dokonce je považují za nebezpečné. Nejčastěji od svých rodičů se naučili, že vyhrůžka a trest jsou nejefektivnější cesty, jak toto nepřijatelné chování vymýtit ze života. Např. takto:

  • „Přestaň se tak chovat. Nemáš žádný důvod se takhle tvářit. Nikdo nechce být s takovouhle náladou holčičkou.“
  • „Dost jsem řekla. Jestli nepřestaneš, tak uvidíš!“
  • „Už jsi velká holka a velký holky nebrečí.“
  • „Přestaň se takhle chovat, starší brácha se takhle nechová!“
  • „Okamžitě odejdi do svého pokoje a vrať se, až budeš normální!“

Jak se cítí dítě:

Dítě cítí, že s ním něco není v pořádku, když cítí smutek, rozčilení nebo vztek. Kritizují nebo dokonce trestají ho za emoce jako smutek nebo zlost i v případě, že ty emoce nikoho neomezují.

Následky:

  • Děti mají potíže důvěřovat svému vlastnímu úsudku.
  • Pravděpodobně vyrostou s pocitem, že s nimi není něco v pořádku.
  • Pravděpodobně budou trpět nedostatkem sebedůvěry.
  • Budou mít potíže regulovat své emoce a řešit vlastní problémy.
  • Budou mít potíže s koncentrací, učením a navazováním a udržováním vztahů se svými vrstevníky.

„Laissez-faire“: Tento styl praktikují často rodiče, kteří na vlastní kůži zažili autokratickou výchovu plnou výhrůžek a trestů. Věří, že emoce jsou přirozenou součástí lidského života. Svým dětem dají naprostou volnost v jejich vyjádření:

  • „Jen se vyplakej, to pomůže.“
  • „Jestli chceš křičet, klidně křič.“
  • „Ok, ať je po tvém.“
  • „Mně to nevadí, cokoli chceš dělat, je v pořádku.“

Jak se cítí dítě:

Dítě se cítí svobodně ve vyjadřování emocí a ví, že je přijatelné vyjadřovat svou radost stejně jako smutek nebo zlost. Chybí mu ovšem vedení v tom, jak si s některými emocemi poradit. Tj. naučí se, že vyjadřovat emoce je správné, ale nenaučí se, jak je správně řídit.

Následky:

  • Často chybí schopnost uklidnit se v případě rozčilení, smutku nebo nazlobení.
  • Často problémy s koncentrací na učení se novým věcem.
  • Často obtíže s rozpoznáním společenských zvyklostí a tím vznikají problémy s navazováním vztahů.

Kouč“: 1. Dokáže rozeznat, o jakou emoci se jedná. 2. Chápe emoce jako příležitost se s dítětem sblížit. 3. Empaticky naslouchá a snaží se pochopit, co dítě cítí. 4. Pomůže dítěti emoci pojmenovat. 5. Stanoví hranice a pomůže najít cestu ven. Dva příklady:

  • „Řekni mi, jak se cítíš. To by mě taky asi naštvalo. Ale kopat do maminky, když jsi rozčilená, není možné. Pojďme spolu vymyslet, co jiného můžeš dělat, až se budeš příště takhle cítit.“
  • „Když jsem byl malý, taky mi bylo smutno, když můj táta odcházel do práce. Když odcházím já, čekají na mě lidi, s kterými potom pracujeme. Jak to uděláme zítra ráno, až budu odcházet?“

Jak se cítí dítě:

Dítě chápe, že pociťovat emoce je přirozené a přínosné. Naučí se je pojmenovávat a rozlišovat. Pochopí, že jeho práva končí tam, kde začínají práva druhého člověka a naučí se tedy emoce správně řídit.

Následky:

  • Zdravé sebevědomí.
  • Schopnost navazovat vyrovnané a upřímné vztahy.
  • Schopnost zpracovat své emoce.

Snad vás ten výčet zaujal. Mně pomohl pochopit mnohé, hlavně ve vztahu k naší tříleté Valérii. Mou přirozeností je „Laissez-faire“ a stanovovat a držet hranice pro mě vždy bylo a bude obtížné – jak při výchově dětí, tak při vedení lidí. Přitom je to klíčová dovednost, pokud od ostatních něco potřebuji a nechci jimi manipulovat.

Trénujte své emoce

http://www.vedeme.cz/pro-vedeni/doporuceni-vedeni/514-trenujte-emoce.html

Emoční inteligence

Jen tak pro začátek Vám chci připomenout, o čem emoční inteligence, veledůležitá schopnost, vlastně je: zhruba řečeno o schopnosti emoce vnímat a schopnosti je, nebo ono vnímané, promyšleně modifikovat, přičemž se při tom jedná o emoce vlastní i emoce druhých lidí.

Všechno to začíná s vnímáním emocí vlastních (patří do kvadrantu sebeuvědomění). Teprve až když jsme schopni emoce vnímat, můžeme je měnit (patří do sebeovlivňování); to proto, že těžko můžeme vědomě měnit něco, co nedovedeme vnímat. A také to umožňuje, pokud máme sebekontrolu, citlivě vnímat emoce druhých, což patří do kvadrantu sociokulturního uvědomění). No a konečně se jedná o schopnost modifikovat emoce druhých (patří do kvadrantu sociokulturního ovlivňování), které, má-li být inteligentně prováděno, předpokládá zvládnutí všeho předchozího.

Je snad jasné, že sebe i jiné lze ovlivňovat i emočně neinteligentně. Pak je ovšem třeba počítat s tím, že tento způsob velmi často vede k důsledkům, které jsme rozhodně nechtěli.

Je nanejvýš žádoucí svoji emoční inteligenci trénovat: vyhledávat příležitosti pro vznik emoci, vnímat je a promyšleně je ovlivňovat, měnit. V tomto příspěvku se věnuji úplnému základu: vnímání a změně vlastních emocí.

Vyhledávejte příležitosti pro vznik všech emocí

Podle významného "emočního" badatele Paula Ekmana existuje sedm základních druhů emocí: radost, smutek, strach, zlost, opovržení, odpor a překvapení. Každá z nich vzniká díky působení různých podnětů. Abychom se mohli s nimi naučit pracovat, musíme je nejdřív umět pociťovat, a abychom je mohli pociťovat, tak nejdříve musí být.

Proto je nutné vítat emoce. Všechny příchozí emoce. A v případě, že je jich málo, nebo jsou příliš "jednobarevné", je nutné vyhledávat příležitosti, kde jsou i další.

Máme tendenci vyhledávat emoce "příjemné" a vyhýbat se těm "nepříjemným". To je z pohledu rozvoje emoční inteligence neinteligentní. Kromě radostí a potěšení tedy vyhledávejte a vítejte i příležitosti, kde pociťujete smutek, strach, zlost, opovržení i odpor. Vyhledávejte (z tréninkových důvodů) lidi, které nesnášíte. Situace, ve kterých dostáváte vztek. Události, při kterých vám strachy vstávají vlasy na hlavě. Skutečnosti, ze kterých se vám až obrací žaludek.

Samozřejmě, že je důležité si vybírat takové podněty, který vzbudí takovou intenzitu reakcí, která odpovídá vašim aktuálním schopnostem s danou emocí pracovat. Pokud při tom omdlíte, nebo budete zcela paralyzování, nic se nenaučíte.

Po letech promyšlené práce s oněmi nepříjemnými emocemi zaznamenáte, že je jich stále méně a méně, že je již opravdu obtížné najít podnět, který ve vás způsobuje smutek, strach, zlost, opovržení nebo odpor. To však neznamená usnout na vavřínech. Buďte kreativní, vynalézaví, hledejte!

Vnímání emoci

Když se tak lidí ptávám, nakolik dobře vnímají svoje emoce, dostává se mi standardně souhlasného přikyvování, přičemž obzvláště vehementní je ze strany žen.

Výborně, takže test.

Vzpomeňte si na nějaký příjemný prožitek, který jste v poslední době měli. Třeba z dovolené, kdy jste se váleli na pláži, nebo koupali v moři, či lezli po horách. To je jedno. Představte si tu situaci jako byste v ní právě teď byli a dobře si uvědomte pocity, které jste při tom měli, které právě máte.

Pak tuto svoji představu přerušte. Nyní si zkuste vzpomenou na nějakou dost nepříjemnou situaci, kterou jste v poslední době měli. V zaměstnání, v rodině, nebo tak něco. A ve svých myšlenkách do té situace opět vstupte a plně se do ní vžijte a znovu si při tom uvědomte své pocity. Nakonec z onoho prožitku opět vystupte a, pokud chcete, onu nepříjemný prožitek rozdýchejte.

Teď si vezměte list papíru a na něj napište odshora dolů, v čem konkrétně jsou ony pocity stejné a v čem se liší.

V tomto okamžiku se mi ze strany některých posluchačů dostává vytřeštěných zraků: "Jak jiné? Vždyť jeden je dobrý, a druhý špatný? To snad stačí, ne?" Jak komu a pro co.

Lze říci, že tací dospěláci jsou na tom ohledně vnímání svých emocí zhruba stejně, jako malé děti. Umí to, co jim nadělila příroda.

Umí pociťovat a odlišit různou intenzitu emocí (nebolí to - skoro to nebolí - bolí to dost - bolí to strašně moc), a umí také rozpoznat, který pocit je příjemný (dobrý) a který nepříjemný (špatný). Navíc těmto pocitům dávají, což už je spíše záležitost kognitivních schopností, různá jména, jako je například nechuť, odpor, radost, láska, teploučko, zima, hnusně vlezavo, a tak.

Je to něco podobného, jako by byli schopni od sebe odlišit dvě osoby, Honzu od Jany, ale už vůbec nebyli schopni přesněji popsat, v čem se ony dvě osoby, Honza a Jana, nebo dva pocity, tedy dobrý a špatný, liší a v čem jsou shodné.

Ani to, že někdo vnímá intenzitu svých pocitů citlivěji než druhý, vůbec neznamená, že je emočně inteligentnější.

Opravdu se není třeba biologicky daným základem nějak pyšnit. Nejedná se o nic zvláštního a v podstatě to svede každý zdravý jedinec; neříkejte mi, že ne.

Dobrému vnímání emocí je třeba se naučit a pak to průběžně trénovat.

Ovlivňování emocí

Pojďme od pociťování emocí, k jejich ovlivňování. Tam je to, podle mě, velmi podobné. Tam umíme většinou použít jenom to, co nám lidem nadělila příroda, tedy myšlení, a to ještě blbě.

Pod ovlivňováním emocí se většinou rozumí tlumení, nebo dokonce eliminace těch nežádoucích, nikoliv jejich změna. Zhruba řečeno při pohledu na neoblíbené jídlo jsme schopni silou vůle překonat dávivý reflex. A to je asi tak všechno. Jaké by to však bylo, kdybychom uměli, třeba ze zdravotních a dietetických důvodů tohle opravdu změnit a zařídit, abychom si svobodně zvolili, které jídlo máme rádi a které ne, namísto toho, aby tuto volbu činilo ono jídlo. A právě tato schopnost je druhou důležitou součástí emoční inteligence.

Není to, samozřejmě, jenom o jídle, ale úplně se vším co v nás vzbuzuje nějaké emoce. S činností, kterou děláme rádi, přestože víme, že bychom jí dělat neměli (kouření, přejídání, nadávání, rozčilování), nebo s činností, které se vyhýbáme, přestože dobře víme, že bychom jí dělat měli (zpracování daňového přiznání, vyplňování knihy jízd, mytí nádob, pravidelné cvičení, vpíjení se láskyplnýma očima do očí našeho partnera, atd., atd.).

Kdo rozhoduje o tom, zda danou činnost máme, nebo nemáme rádi? Pokud o tom nerozhodujeme My, znamená to, že jsme neschopni o tom rozhodnout. Naše pocity jsou zcela závislé na rozmarech situace a nic s nimi nenaděláme.

Svoji reakci, pokud se máme nazývat emočně inteligentními či alespoň emočně nezávislými, bychom si měli být schopni zvolit. Pokud někdo nemůže prokázat, že tohle umí a dělá, nemůže prokázat svoji emoční inteligenci.

Pokud necháme na okolí samém, jaké reakce a odezvy v nás udělá, není to příznak (emoční) inteligence. To dovede i hlodavec. Tečka.

Pojďme trochu do vlastního ovlivňování.

Jak vůbec můžeme své emoce ovlivňovat? Opět pro krátké zopakování: emoce lze definovat jako psychický proces, který je spouštěn nějakým podnětem, proces, který mění náš psychický i fyzický stav. Tento stav nějak pociťujeme; pocit je tedy individuální a subjektivní vnímání emocí.

Z uvedeného plyne, že emoce lze ovlivňovat pouze v tom rozsahu, jaký význam dáváme vnímanému jevu, nebo našim pocitům, nebo v míře úměrné tomu, jak jsme schopni kontrolovat svůj vlastní tělesný stav, který emoce způsobily. Zapamatujte si to, je to důležité.

Až na kategorii "změna významu vnímaného jevu" je základním předpokladem ovlivňování emocí schopnost jejich dobrého vnímání, a to až do úrovně jejich jednotlivých komponent. Takže začněme s tím prvním.

Měnit význam vnímaného jevu je schopnost, kterou se učí každý terapeut. Principem technik měnící význam vnímaného jevu je změna perspektivy nebo obklopujícího rámce, se kterými se na daný jev či událost díváme.

Jinými slovy řečeno se jedná o myšlení o tom, jak na věci a události myslíme a schopnost toto myšlení o věcech a událostech změnit.

Konkrétních k tomu určených nástrojů je opravdu hodně dlouhá řada. Já osobně v samotném základu učím devíti nástrojům, trénují také, jak je používat. Nebudu je zde rozpitvávat.

Abyste však měli alespoň nějakou konkrétnější představu, ukáži malé konkrétní demo jednoho nástroje. Jmenuje se "přerámcování obsahu".

Představte si nějaký hezký pozemek o rozloze tak stokrát sto metrů. Stromečky, kytičky, můžete si tam dát i zvířátka a tak.

Pozemek

Dívejte se na svoji vnitřní představu - a při tom dobře vnímejte pocity, které z toho máte. Ano?

Teď se od této představy a pocitů odpojte a představte si, že jste architektem. Dobrým, skvělým architektem. A naplno se do své osoby architekta vžijte. Myslete jako on, pociťujte jako on.

No a teď se opět, tentokrát jako skvělý architekt, podívejte na onen pozemek. Co Vám tentokrát "sděluje" a jaké pocity z toho máte? Asi poněkud jiné, že? Asi si, jako architekt, hned představíte, jaký hezký domeček by tam mohl stát a už jej v duchu stavíte.

A pak, úplně stejně, se na to podívejte jako rozdychtěný muž nebo žhavá žena, zkrátka osoba, která jde se svým milovaným protějškem okolo onoho hezkého pozemku. Co Vám asi tak vytane na mysli? Co vám onen pozemek nyní říká? Co při tom cítíte? Vsadím se, že je to zase poněkud jiné, že?

A tak si postupně můžete představit i další situace: hrozně unavená osoba, student, který potřebuje klid ke studiu, investor, myslivec, člověk ze Sahary, atd. atd.

Zkrátka a dobře, pokud jste normálně zdravým, neporušeným jedincem, cítíte, že to s vámi pokaždé dělá něco jiného; změnili jste význam reálně dané skutečnosti (pozemku), pouhou změnou perspektivy, se kterou pohlížíte na ten samý obsah. Tak jste změnili reakce (emoce), které to ve vás vybuzuje. A o to šlo.

Hezké, že?

Samozřejmě, a to zdůrazňuji a podtrhuji, že tento jeden uvedený konkrétní nástroj jménem "přerámcování obsahu" se nehodí na všechny jevy. Stejně tak, jako se nehodí nástroj kladivo na úplně veškerou údržbu bytu. Zkuste s ním umývat nádobí, nebo vymalovat obývák! Nepůjde to. A s oněmi nástroji určenými na změnu významu vnímaného jevu je to podobné. Proto jich také existuje více. Samozřejmě, že také záleží na znalostech a dovednostech jejich použití. Musí se to zkrátka natrénovat.

Opět tedy platí: pokud někdo alespoň pár takových různých nástrojů nezná nebo je neumí nepoužívat, neliší se tím od pětiletého caparta; ten to také neumí. Pro úspěch kteréhokoliv lídra je to zcela nepostradatelná schopnost. A rozdíl mezi těmi, kteří se tomu naučili zkušenostmi či intuitivně, a těmi, kteří se je naučili uvědoměle (profesionálně), je prostě gigantický; vlastně spíše GIGANTICKÝ.

Podotýkám, že k samovolně změně emoční inteligence dochází i věkem; obyčejně, pokud tomu člověk nevhodnými mentálními aktivitami nebrání, roste. A na druhou stranu je je skoro zbytečné očekávat od mladého jedince do jeho cca pětadvacet let věku nějak zázračnou velikost emoční inteligence; jeho centrální nervová soustava není zkrátka ještě dostatečně stabilizovaná.

Pojďme nyní ke změně významu, který přikládáme pocitům. I tento význam, tedy dobrý, špatný, ucházející, radostný, skličující, atp. lze také měnit.

Dělá se to tak, že na začátku vnímáme a uvědomujeme si konkrétní detaily, ze kterých se onen význam pocitu odvozuje. Pak můžeme tyto komponenty měnit a tím i měnit finální význam.

Asi to říkám moc akademicky, takže pojďme poněkud blíže k praxi.

Vezměte si například takový "tíživý pocit". Tíživý? Co to přesně znamená? Jak moc je těžký? Je jeho tíživost stále stejná, nebo se nějak mění, například pulzuje? A když se mění, tak jak přesně? Tepe na místě, nebo nějak obíhá? A jak rychle? A kde přesně ten pocit přesně je? Je studený, nebo teplý? Je hranatý nebo oblý? Je spíše drsný, nebo hladký? Atakdále atakdále. Dokonce si lze pohrát, věřte tomu, nebo ne, i s jeho barvou i velikostí. Je tady opravdu celá řada detailů, které lze s fyzickými pocity prozkoumat. No a pak jde jen o změnu detailů například takto: jaké by to bylo, kdyby byl ten pocit lehčí (oblejší,teplejší, hladší, klidnější) bylo by to lepší? Někde je to beze změny, jinde je změna výrazná. A když to takhle uděláme všechno, určitě si všimnete, že došlo ke změně významu onoho pocitu. Vlastně ten pocit je už zcela a úplně jiný.

No není to také hezké?

Doufám, že je nyní také zřejmější, co to znamená být schopný pociťovat své vlastní emoce. Že je to přeci jen o něčem jiném, než od běžné (biologicky dané) schopnosti odlišit dobrý a špatný pocit a o schopnosti odlišit jejich intenzitu.

Doufám také, že nyní je zřejmější, že ovlivňování emocí zdaleka není totéž, co jejich potlačení, nebo dokonce jejich eliminace.

Pojďme k poslední kategorii ovlivňování emocí, tedy k ovlivňování tělesného stavu. Stačí jej dobře a citlivě vnímat a pak jej měnit.

Například ve strachu se stává, že se nám jaksi sevře hrudník nebo břicho, a naše dýchání se tak stává povrchním a mělkým. Je triviální to změnit. Je snadné ony sevřené svaly (nezapomeňte i na drobné mimické svaly, uši a svaly pod vlasy) uvolnit a obnovit plné hluboké klidné dýchání. Až to uděláte, zjistíte, že již pociťujete něco jiného. Nemůžete již pociťovat onen strach, který je s oním sevřením (které už neexistuje) nerozlučně spjat.

Vnímat sevření a uvolnění různých svalových skupin a pak je uvědoměle měnit a tak měnit pocity, které z toho máme, opravdu není nemožné. Chce to ovšem, jak jinak, trénink. Samo se to nenaučí.

Dobrým základním tréninkem uvědomování si jednotlivých svalů a modifikace jejich kontrakce je například hathajóga, Chi Kung, Tai Chi Chuan, lezení po skalách, výrazový tanec a některé další sportovní disciplíny. Jóga je nejjednodušší, protože je na plné uvědomění si vlastního těla nejvíce času. S nárůstem rychlosti pohybu a souvisejícím zkrácením času na vlastní uvědomování si se to stává čím dál tím obtížnější.

Trénink, a jenom trénink, dělá mistra. Když se tomu budete věnovat pravidelně a dostatečně dlouho (za týden se tomu naučit nelze, spíše počítejte s měsíci každodenního cvičení), bude to čím dál tím rychlejší a snadnější.

Doporučuji, vřele doporučuji, velmi bedlivě uvážit, jak konkrétně budete naslouchání svému tělu a jeho plné uvědomování rozvíjet. Při tom uvažte, že aktivity, které lze provádět bez použití mozku, nejsou k rozvoji emoční inteligence pro začátek příliš vhodné. (Pozn.: v pokročilejším stádiu lze i tyto pro začátečníky nevhodné aktivity využit k rozvoji; opravdu se lze při změně těchto silných pocitů na úplně jiné docela vyřádit.) Myslím tím například bungee jumping, tandemové seskoky padákem a tak. Jsou sice při tom emoce, pocity, to ano, ale namísto plného uvědomování si a prožívání dochází obyčejně k potlačení oněch vjemů. Člověk to nějak přemůže a pak skočí. Eliminace nebo potlačování nevede k rozvoji emoční inteligence, ale naopak k bezcitnosti.

Možná, že jste si všimli, že mnoho vrcholových manažerů, nebo zkušených lékařů a dalších profesí, je jaksi poněkud otrlejších, než je normál. Není divu.

Na začátku zjistili, že jim jejich nezvládnuté emoce brání v dosahování výkonu. Například že se jim tmí mozek, třese hlas, nebo ruce. Takže tyto emoce potlačili a ejhle, bylo to lepší. A tak to dělali dále.

Léta potlačování emocí vedlo nevyhnutelně ke změně jejich mozkových struktur, ke změně osobnosti; snížená míra citlivosti se stala jejich součástí.

Kdyby dopředu věděli, čeho potlačováním emocí dosáhnou a věděli, že jsou i další možnosti, jak s nimi pracovat, aby by se k sobě chovali jinak. Co myslíte?

Dalším stupněm rozvoje ovlivňování tělesného stavu je schopnost měnit fyzické skutečnosti, které spouští naše autonomní nervová soustava. Mám tím na mysli takové ty věci jako je například rozšíření zorniček, teplota těla, rychlost tepu a tak.

Zdá se, že ani to není nemožné. Každopádně si myslím, že pro studenty emoční inteligence je tato dovednost až příliš vysokou, avšak lektoři a trenéři emoční inteligence a koneckonců i manažeři, kteří své lidi vedou, by jí rozhodně měli být schopni svým studentům demonstrovat. Musí, prostě musí umět něco více, než jejich žáci, vedení lidé.

Například já jsem nedávno začal s výcvikem vědomého ovlivňování klidové tepové frekvence. Již po prvních čtrnácti dnech cvičení jsem zaznamenal změny. To bylo velmi povzbudivé; naznačuje to, jak veliké rezervy mám, a kam se asi tak mohu dostat, když to takhle budu trénovat pár let.

Co děláte Vy? Co u sebe zrovna rozvíjíte a jaké metody k tomu používáte? Podělte se o svůj přístup a zkušenosti s námi v diskusi dole pod článkem!

Schopnost vnímání, uvědomování si a ovlivňování fyzického stavu lze použít naprosto kdekoliv a kdykoli. A naprosto kdekoliv a kdykoliv lze každou situaci (jednání s nadřízenými, podřízenými, zákazníky, partnery, dětmi, rodiči, finančním úřadem) využít pro další trénink. Tak se to stane běžnou součástí vašeho života, a tak se, jinak řečeno, stáváte zase o kousek emočně inteligentnější.

Používáním emocí dochází k postupné změně vlastních neurálních struktur a tím vlastně i k proměně toho "co to s námi dělá", a tedy i k určité proměně vlastní osobnosti. Jsem názoru, že tohle je již příliš vážná věc, než aby se to nechalo náhodě nebo na okolí. Je lepší se utvářet a rozvíjet uvědoměle, promyšleně, než být hříčkou okolností. Takže trénujme, a trénujme denně!

Do emoční (a sociální) inteligence patří i schopnost vnímat emoce druhých lidí (tzv. empatie) a schopnost emoce druhých uvědoměle ovlivňovat. I tomu se lze naučit nad biologicky daný rámec. V tomto příspěvku o tom nebudu psát.

Shrnutí

Snad se mi podařilo Vám ukázat, jak komplexním předmětem emoční inteligence je. A to i přesto, že jsem naznačil jenom její absolutně základní elementy: vnímání svých vlastních emocí a jejich ovlivňování.

Snad se mi také podařilo vysvětlit, jaký propastný rozdíl je mezi tím, co má každé zdravé malé dítě a tím, co by měli zvládat dospělí; hlavně ti, kteří nežijí v odlehlé sluji, ale interagují s ostatními lidmi. A už vůbec nemluvím o těch, kteří někoho z nějakých důvodů jaksi vedou, či spíše, měli by vést. Jako jsou například rodiče dětí, manažeři, nebo trenéři čehokoliv.

Snad se mi také podařilo inspirovat Vás k pravidelnému a promyšlenému tréninku emoční inteligence. Postupně je vhodné do něj zařadit i další, zde neuvedené elementy emoční inteligence, jako je například schopnost pociťovat emoce cizí (empatie) a další.

Doufám, že je také evidentní, že představa, že již tohle, tedy úplné základy, se dají zvládnout za dva dny, je prostě k smíchu.

TOPlist